Pražírna

někdy se vkrádá  vzpomínka

ta bez obrazů

plná vůní

z časů kdy brzy chodíval jsem spát

 

a jen co první kohout křičí

ten svetr co tak škrábe

i poslepu jen za tou vůní

pospíchám

 

tam za sklem jako by mě zvala

tovární hala

a všude kouř a pára stoupá

hrubé pytle

plné zrn

 

pozoroval jsem to snažení

když pražením

se kouzlo tvoří

tak dobré

jemné

živoucí

 

a ten pán

co vždy měl úsměv pro mě

zval mě dál

a to teplo co se všude vznáší

nechal sát

 

ač káva chladla, ještě horká byla

na ošatkách

o čem asi snila

snad o svazích

tam blízko nebesům

 

a on mi pošeptal

strč si do ní ruce

buší mi srdce když vybavím si

jak se noří

do těch horkých zrn a vůně ve mně hoří

 

ten pocit nepopíšu

byl tak cizí

to kamna neumí ani palčáky

a hned to zmizí

když vyndávám je ven

 

ale jak hřálo to obětí

a nesvíralo spíš jen dotek

jak malé slunce  kapesní

to dodnes v sobě nosím

netknuté

 

a to usínání

na pytlích tam v rohu

krásně to tlačilo do dětských zad

snad jednou

dokud ještě mohu

zajdu zas do pražírny

 

rád