Věnováno mamince

Chceš žít
a jít svou cestou statečných
na mě dých ladných nocí mráz
když sázela jsi zimostráz.


Snáz jde smazat pokušení
v rozednění když na louce kráčí
té co vlasy barvou bodláčí lesknou se
a piha jí trůní na nose.


Zvolila si nelehkou cestu
městu otočit se zády
do nálady bojové se ponořit
pokořit své meze
teze vyvrátit
naděje neztratit.


Z trati přinesla kytku z remízku
na blízku se zdálo
že málo má v šedi očí.
Noviny do kamen stočí.


Sto dní s tou toužebnou dálkou v hlavě
hravě zápasí
vytasí dýku
jako díků výraz.


S ní rázovitá krajina
na jiná místa ji vede
kde šedé stráně sníh uvítá
kde rostou okrasného zelí koryta
kde kostel stojí se stoletou lipou
stojí za vyleštěnou mosaznou pípou.