Ráno poněkud lehké

Ruka v ruce, dláty
zvony tupě zněly.
Plakaly a my zvonili
jak´ pohani z černých písků
místo toho město, vísku
objala jsem časně z rána.

A tak opět sklenku bílou,
nechť zvony i ti ptáci,
černí spáči, rudí psanci,
staré dvéře, domy ryzí
nechť si zařvou
že jsem cizí.

A potom jsem město, vísku
objala tak časně z rána.
A to štěstí, to je skryté
v chtěných chvílích, uvnitř vbité.
Jen si zařvi,
jsme si cizí.