Restaurant

Zvláštní…
Je čas,
odbíjí poledne,
v restaurantu
tři lidé.
V očích
s neklidem.
Jsou totiž,
za pultem,
což je potíž.
Za zády
s kultem
z akčních filmů.

Žádný klient,
host,
ba ani štamgast,
elegán,
pohledná kost…
Tápu,
VODU
šlapu.
Jsem téměř
na odchodu.
Mám zlost.

Z okapů
namísto deště
padají listy:
NECHÁPU!

Ach ano,
to je konec
LISTOPADU.

Nejistým krokem
dovnitř
podél zdi
se - vkradu.

A ta,
co má
servírovat
paní v černém
naznačí
činnost.
TO NESTAČÍ.

Přistrkává
prázdné židle,
RUŠÍ.
Zrovna, když
usrkávám
z nečisté lžíce,
takovou krémovou
z BROKOLICE.

Chtěl jsem mít
KLID!
A taky něco psát.

Musím si
připlatit?
Musí to
skutečně být?
Co takhle
něco
BEZDĚČNĚ?
Vrhnu pohled
po slečně.
ZBYTEČNĚ!

Co nyní
soukám
do útrob?
Škrob?
Poctivou polévku
nebo
ze sáčku?
Skrz
francouzské
mám
OKNO,
ke všemu
výhled.
Tam venku,
opuštěnou
klouzačku
spatřím.
Pod nos
mi paní
v černém
podstrčila
jen tak
v roláčku
vařící
OMÁČKU.

A pak
zvláštní
vrzání
ŽIDLÍ.
Masivní
NOHY
i té
v černém
o dláždění
A stále
TADY
Nikdo
NENÍ.

Jen tři
postavy.
Brzy se
postavím,
bez placení.

Jsem sám
jako klient
ve svém boxu
na stripu,
plný
smíšených
pocitů
to neujíždím
na tripu.
Jen fantazíruju…
Neb jako
pacient
na JIP
Zatím
se mám
LÍP.
Až na to,
že nemám
KLID


na

PSANÍ.