Příteli

Nastává teď doba temna,
zvrat, nenávist, naděje...
Zas za to může ženská pěkná,
osud mi fakt nepřeje.
Najednou jsem nový člověk,
postavil jsem se na nohy,
chudý jiným, bohatý sobě,
bolest rychle přebolí.
Nechápu a nechci chápat,
co se mnou se děje,
nade mnou se začlo smrákat
a mě u srdce hřeje.
Nevím, jestli skrývám lásku,
ona je snad věčná,
je mi jedno, najdu-li krásku,
já probudil se ze sna.

Cítím se teď svobodněji
jako nikdy jindy,
cizí stále nerozumějí
a mají blbý pindy.
Mně je ale všechno fuk,
neexistuje nic než ona,
pro ni však nejsem správný kluk,
jsem holt prostě jiná škola.
Zajímavý prostě je, že necítím to předtím,
když se její srdce přiblíží moc k mému.
Možná, že to ničilo mý štěstí,
osud asi nepřeje srdci nemocnému.
Bůh tak přišel, dal a vzal,
ztratil se mi kamarád,
vždy jsem mu jen štěstí přál,
teď ho musím postrádat.

Přišel problém, přišla hádka,
zvrat, nenávist, naděje...
Vše bylo odteď špatně zkrátka...
Osud nám fakt nepřeje.
Snad ten člověk stále tuší,
že i přes vše ho mám stále rád.
Srdce pořád stejně buší,
budeš vždy můj kamarád!
Vše pramení z nejistoty,
neumím v tobě prostě číst.
Nevnímám svět tak, jako ty,
nechci se s tebou již nikdy přít.
Nevím, co teď ke mně cítíš,
zda-li přátelství, či zášť,
pro mě jsi hvězda, co na cestu mi svítí.
Buď můj přítel zas!