Procitnutí

Jednoho rána člověk
tu pevnou půdu začne ztrácet
začnou se dít neuvěřitelný věci
už nemá kam se vracet
už je pozdě na hádky
na řešení, omluvy
prostor na splátky
jen procitne z té pohádky
údivem sbitý
smutkem opitý
holýma nohama spadne
do reality…

Během chvíle ho opustí
všechny ty prosté dětské radosti
těšení se na Mikuláše
na babiččino cukroví
rozbalování dárků
velikonoční pomlázku
na hraní žolíka
prostě to zmizelo…kdo ví
tady je štěstí nedostatkový zboží
a co teprv ty fronty na lásku
cha…prej nevyhasínající svíčka
nikdo mi už nemusí nic říkat
už vidím svět očima
svýma, plně otevřenýma
i když bych je nejradši schovala za víčka…

Teď mi zbývá jen jedna možnost
opustit to tvé memento
a jít si svou vlastní trasou
najít novou cestu za krásou
nebo druhá možnost co nikam nevede
zůstat a čekat na tebe
žmoulat tě v nitru těla
psát do papírových jeřábů
že tě miluji a vždycky jsem tě chtěla
a věšet je na toho dřevěnýho slona
tenkrát z těch prvních Vánoc
vzpomínáš?

Však teď už spadla opona
ale příkaz „nemiluj“ neposlouchám
v té pohádce jsem byla součást tvého dechu
zrodila se i souhra našich vzdechů
neexistoval nikdo kdo by nás zlomil
kdo by nám rozpoutal válku
možná to byl osudovej omyl
možná to byla chyba vztah na dálku
možná jsem tě milovala příliš
a neslyšela tvůj hlas
žili jsme v dimenzích že nás nic nerozdělí
jenže jsem nevěděla že to bude někdo z nás
nebo spíš něco v tobě
a od té doby nesnáším překvapení
jsou trpká jak víno
přitom pálí jako líh…

Teď už jsem jen stopa ve tvém srdci
kterou zasypal sníh...