Babiččina lampa

Ta zašlá krása křišťálové lampy,
která stála u babičky na skříňce,

zářící do místnosti na všechny strany,
i mě, malému dítěti na líce.

Jako ze skla věž tyčící se o nebe,

nádherné diamanty vznášející se ve vzduchu,

příběhy dětské vymyšlené pro sebe,

jeden z tisíců položím si na ruku.

"Nech tu lampu, nebo spadne.",

rodiče mě hlídají,

babička vstane a lampu zapne,

duhové odlesky na stěny padají.

Léta plynou, lampa chřadne,

pohádkové diamanty některé se ztrácejí,

vznešená orchidej pomalu vadne,

skleněné stěny věže padají.

I já již nejsem malé dítě,

babička požádala mě o pomoc,

z lampy jen držák na pavoučí sítě,

ani nesvítí, neporazí temnotu.

Se smutkem v srdci lampu zvedám,

jejím vězením se igelitka stává,

do temné skříňky schovanou ji dávám,

mé dětské sny a ideál ? Pouze jen doutnají.