Paměti I.

Paměti I.

Dcera dcery malá byla,
do kostela vždy chodila,
ve svých krojích
s bábou svojí
přijaty jsou pod obojí.

Dcera dcery nevědouce
přišla k bábě její řkouce:
'Milá paní,
do skonání,
jak velké je Vaše přání?
Modlitbou Vy chcete asi
míti pleť svou, svoje vlasy
mladé, krásné, jako kdysi,
dnes z toho nejsou ni rysy.'

Milá bába z vesela jí praví,
že krásou trpí jen pávi,
zato ona
takto koná
doufaje, že brzy skoná.

Malá dívka celá v šoku
žila dál ve světě soků
kostel jí je minulostí,
stáří přišlo, sešlé kosti
trápí ji až k samé zlosti.

Roky plynou, ona více
touží klid mít, vonné svíce,
bledě bledé svoje líce
také víc nedýchajíce,
jako matka její máti
brzy že se v prach obrátí.