Pravda o smutku

Prokletý dar byl nám dán.
Nikdo nedává jej najevo.
Stydíš se snad,
nebo je to ten chlad.
Po kterém zmrznou ústa tvá,
jen stěží mluvíš dál.
Slova neplynou,
jak mají,
avšak myšlenky rychle utíkají.
Sbíhají se v jednom bodě,
pak už na každém z nás bude,
jak zastavit je.
Oči pálí,
chtějí vypustit ven,
ty slzy bolavé.
Avšak nenecháš je kanout,
jen uzavřeš se před světem.

Za úsměvem mnohé se skrývá.
Je to žal,
ne-li bolest,
co nás sžírá.