Anotace: Jsou věci, které nejdou spravit - když se jednou rozbijí, tak už jsou zkrátka nenávratně rozbité. Není-li z jakéhokoli důvodu možné rozbitou věc nechat být a zapomenout, můžeme se alespoň naučit s těmi střepy zacházet tak, abychom se o ně nepořezali.
Vzpomínka na to
jak chodila jsem bosa po sněhu
najednou už nestudí
už nepolykám horké jehly
vyprahlým hrdlem
bolavé oči mohu zavřít a slzy nechat téct
tentokrát už tím správným směrem
(ne dovnitř ale ven)
Říkali mi
"výpadek proudu" ale
v žilách už zase proudí elektřina
a obzor vykvetl javorovým sirupem
už nejsem měsíční slunečnicí
a mohu tryskat
jsem vlastně vděčná
té dokonalé synchronicitě
Možná i moje záda
jednou nadechnou se
a ze svých strachů udělám si stínohry
je to posun vpřed
a tak nejde o to zapomenout
ale
odpustit
Krásná, moudrá báseň s duší, ve které se až prapodivně nacházím a ze které si s tvým dovolením něco odnesu a uschovám, abych si to mohla v horších chvílích připomenout. ST víc než zaslouženě. ;)
10.04.2013 23:09:39 | Sýkorka07
Nevím, na kolik jsem objektivní, ale u mě to prochází. Výhrady mám k 8. verši, kterej je podle mě moc deskriptivní, což je dokonale zvýrazněno těma závorkama, nicméně u tebe je to častej jev, takže nad tím mávám rukou.
25.01.2013 07:02:09 | DracoMalfoy