Žij v naději

Víčka zavři, já půjdu blíž,
mám-li tobě vyprávět.
Neusínej, ten příběh slyš,
o srnci, jenž přešel svět.

Slabý byl jak mladé tele,
podobně tvrdohlavý.
Poznat svět chtěl zatvrzele,
že ho to tu nebaví.

Vydal se tou dlouhou cestou,
kam jiný za ním nemůže,
pro odpověď svou malou, hezkou,
kdo s životem mu pomůže.

Někdy vodou, pak zas blátem,
za svým cílem
brodí se.
Při měsíci, při devátém,
Jeho dílem,
zrodí se.

Odhodlání, které drží
život jeho i smysly,
když se sněhem už jen plouží,
jinak by mu vytryskly.

Slzy zmatku, voda z očí,
hořkost v hrdle polkne suše.
Naději však v hloubi duše
ani liják nenamočí.

V říši snů a nebo za dne
nezklamou ho jeho plíce,
srdce v hrudi nevychladne,
i když nezná teplo svíce.

Prošel celý svět
a každý jeho kout?
Či stihl za tu řadu let,
jen na zlomek z něj nakouknout..

Kdo ví, za kterou skálou
cíl na něj tiše čeká.
Přeji mu mít vždy víru, aspoň malou,
toť naše síla odvěká.

Možná ne dnes, však jistě jednoho dne
v záři slunce bude čekat naň,
až hlavu vzpřímí a na východ pohlédne,
pro něj ta pravá, sličná hebká laň.