Cesty beze jména

Ten, kdo tenkrát skládal tento svět,
nemohl být střízlivý,
dlaně poztrácel někde v davu
a místo očí dvě olivy,
vždyť všechno je postavené na hlavu,
city, lásky, vztahy,
peníze, domy, snahy
o marné úspěchy,
o šťastné nádechy,
ty cesty mezilidské,
ty, co nemají jméno,
jen ty kličky atypické
a nikdo neví kudy vedou…

A každý chodí po nich
a slepuje papírové slony
a vrací se tam co loni,
kde v absolutnu tich
lítali mu v břiše motýli
a zbyl i čas na víly
a doteky, co zavile vyly,
přes pole, louky, lán
a člověk mohl poznat,
jaké je to milovat a být milován
a zapomenout na mraky sivé
a rozpouštět se v půlce vět,
jenže cesty jsou pomíjivé,
vedou pořád
nemilosrdně
vpřed…

I já tak kráčím
a nic mi nestačí,
hledám se a nenacházím,
jednu chybu za druhou sázím,
lámu srdce lovcům,
bořím mosty bezdomovcům,
pálím kartony krabicových vín
a vraždím v nich svůj stín,
ale on neumírá
a mé touhy sbírá,
přání vyšeptává ve hvězdu malou,
chci žít s tím,
který bude stát na druhé straně mého zrcadla,
s tím, v němž ucítím
důvěru neskonalou…

Musím se od něčeho odrazit
a nečekat až mě to porazí,
nemůžu tomu pořád uvěřit,
lidé kolem mě dělají přesně to,
co zrovna nehledám,
ale já se nedám,
nesmím slevit ze svých představ
a nejednat proti své mysli,
jinak ztratím kus sebe,
musím otevřít těm, co přišli
a utrhnout si zas to svoje nebe,
poslouchat dech, co ve mně spává,
minulost z kůže rozepínat,
musím uprosit myšlenku ať nezůstává
a úspěšně už na tebe nevzpomínat…

Ten, kdo tenkrát skládal tento svět,
musel být dočista blázen,
co upadl seshora na zem,
vždyť všechno spěje do záhuby,
přinejlepším do háje,
musíš vycenit zuby
a najít trasu do ráje,
tma kolem nás jímá
a bez lásky je zima,
bez lásky je mráz,
co drží nás jak rukojmí
a nehledí na dojmy,
bez lásky je prázdná hráz,
ale jdeme dál,
kamsi do někam,
po těch cestách neznámých,
po těch, co nemají jméno
a nikdo neví, co nás tam čeká…