Óda na beznaděj

Slunce má  polámané struny ,

slzy smáčí rub košile včerejího dne,

váhavý poutník marně čeká  převozníka,

druhý břeh odvrácená strana luny

naděje břečťan popínavý se pne

pažemi dotýká se zítřka.

 

Otevři dokořán své oči,

z magmatické ospalosti,

tajemná komnata tepe srdcem,

v temnotách sobě rozžni louči

když beznaděj ohlodává kosti

je člověk v sobě svlečen.

 

 

Utopit víno v pramenité vodě,

když nenastal čas hroznů

zasnoubit se s prázdnem,

opít se klamnou představou je v módě,

když saháš sluncem po snu

otrávíš se ránem.

 

Oči máš zpečetěny voskem,

pohár cinká perlou

rudé kapky krve,

vypij tu číši před rozbřeskem,

zjevíš pravdu nahou,

zpodobněnou k Evě

 

První hřích je beznaděj

had svíjící se šeptá

o plodech stromu poznání

tvá  vůle mocný čaroděj

den účty nepočítá

jen růže hozené do tmy

 

...obětem bez oltáře...