Paměti VIII.

Paměti VIII.

"Kdybyste se aspoň chvíli
nad minulostí zastavili,"
praví matka naší máti,
když jí slunko hlavu zlatí.

"Kdy kdo žil a kdy se zrodil,
koho potkal, kudy chodil,
to všechno, vnoučkové milí,
říci nelze v jedné chvíli.
Na to byste milí chlapci,
malí, zato tuze sladcí,
museli se aspoň trochu
zajímat o zeměplochu,
tedy vlastně zeměkouli,"
-každý na ni oči koulí.

"Tomu já se celá léta
učila a dneska věta
každá z těch, co vám chci říci,
odráží se mě na líci,
každá vráska mojí kůže
je vzkvetlá či uschlá růže
života, to známka toho,
že lidí bývalo mnoho
slušných, též i čestných k tomu,
co chodíc od domu k domu,
přáli druhým zdraví, štěstí,
k čemuž jim prý drží pěsti."

"Jó, to byla krásná doba,
hodně lásky, žádná zloba,
každý věděl o tom druhém,
co kdo zvoral, jakým pluhem,
co se dělo tamtěm doma,
že se říká Římu Roma,
tam že pobyl tamtěch děda,
toho proslavila věda,
ta se vdala za souseda,
ten že sobě družku hledá,
tam že mají dneska k jídlu
kuře obalené v mýdlu,
kocour těhle na strom lízá,
těm se narodila Líza
včera večír při svíčkách
obalena v plenčičkách."

Takto líčí svoje mládí,
nás nuda ke spánku svádí.
Snad proto my, milí hoši,
strašně líní, jako hroši,
seděli jsme kolem stolu
sledujíc pohyby molů,
doufaje, že matka máti
skončí řeč svou, nebo zkrátí,
abychom se mohli znova
uchopiti svého slova,
rozloučit se s matkou máti
a konečně jít už spáti.