Předjaří part II

Konečně pocity
štěstí.


Slunce
paprsky vrší
poslední zbytky sněhu
zůstává
ve stínech kmenů
na vrcholcích břehů
na návrší.

Hra světel a stínů
fábory ve větru
odevzdaně
vlají
amanti
milenky své
pod srdci
ukrývají.

Starší dáma se rdí
při pohledu
na vyzrálého seladona,
rostliny k životu
opět procitají,
přestože
tak daleko je
k máji.

Krásně může být i jinde
nežli doma,
v zimě užili jsme si
mnohé...

Slunce konečně vyšlo
snad znovu přijde,

rozechvělé
v nedbalkách...

Domove,
buď sbohem!

Také já zhluboka,
ze všech sil
prahnu po životě.
Chci na jeviště
dál v koutě
nehodlám
postávat.

Tak dlouho jsem čekal
na svou významnější roli,
ukrytý v křovinách
v brázdách
mezi poli.

V korunách,
spoutaný všemi těmi
stesky,
roztřesená
duše na strunách
důstojnosti zbavená

ohnutá záda
nízko posazená ramena...


K čemu to všechno?

Život může být přeci

i bez patosu

hezký...

A nejen na dvě věci...