POV

Jezdím jako ve výtahu nahoru a dolů
k oblakům a hned vstříce světabolům
Dolů ale víc než nahoru, neb vzdorům
gravitace bránit se už nemám rozum.

Není to výtah, nýbrž dlouhý tobogán.
hrbolatý sice, ale já padám stále dál.
Jako všechno, i tohle svůj konec má.
Snad se neutopím a dočkám se dalších rán.

Na rozdíl od zábran,
to rozhodnutí nepadlo.
Hrajeme před sebou
jedno obrovské divadlo.
Vydávám se za oponu,
nadšení povadlo.
Stále stejná píseň.
Co nás to napadlo?

Plujeme po vodě,
tahám za pádlo
a často za obě,
ale již mi vyhládlo.

Věnovat se jen jedné straně
rychle stočí nás k moře hraně
ignorací krátíme životu daně
doufáme v zapomnění na ně.

Nechci být dál času děvka
Řekl jsem. Hotovo. Tečka.
Nachystaná dynamitu vlečka,
zabít čas, rovnováhu vetkat.

Dočkám se změny od Tebe jen stěží,
ale takhle to na světě prostě běží,
jistý jev stejně, jako že v zimě sněží.
Stav věci střežíš v jedné ze svých věží.

Není už však tolik jistý,
zda se z toho každý z nás do rána vyspí.
Možná až stromy zahalí listí
letošní nebo příští.

Tak spím,
ve dne i v noci.
S rukuma v kapsách džín
a hlavou v oblacích.
Dofuám, že jen sním.
Obávám se ale,
že vím,
co bude,
až se probudím.