Na dráze nikoli mléčné

Zvláštní
vůni má,
patinu,
táhnoucí se
do dávných dob.

Na železnici,
alespoň v příhraničí,
se nezměnilo mnoho.

Jestli vůbec něco...

Spíše nemnohé.

Lokálka
drkotá
podél
hranic.

Vagóny
jsou plné
umělých hmot
a melaminu.

Kdo za to nese vinu?

Obtěžuje mne
drkotání,
skřípot
ze strany na stranu,
rozjezdy - přískoky,
ozvala se v těle mém
zranění
z dětství.

Koženkové sedačky
osedlávaly
generace cestujících
před námi.

Kliky z hliníku
téměř zcela
postrádají
původní černý nátěr,

zůstal jen v ohybech...

Házím pohledy
po lidech.

Rez
rozežírá okolí oken to,
co není zhotoveno z plastu.

Mění se
ve vozech
tváře cestujících
a do těch,
jež se nemění,
neúprosný čas vrývá vrásky.

Pravidelně už nejezdím vlakem
více než deset let.

Přicházející průvodčí
poznávám,
jezdila i tehdy...

Možná má stejnou uniformu,
změnil se jen její šátek.
Ano, ten je nový
v několika barvách,
objemný uzel
pod bradou.

Skrz poškrábaná skla
vidím rozervaný bryzolit
osamělých stanic.
Mám smutek
za jízdy vlakem
kolem polských hranic
v duši zmatek,
nezmůžu s tím
pranic.

Starší pán v pohorkách
z osmdesátých let
zívá
nepřehlédnutelným způsobem.
Otevřená dutina ústní
a nadto hlavou
otáčí do stran.

Je nevkusný.

Jeho obuv je lesklá,
pán dbá na kůži,
Zřejmě z nostalgie
řekl bych,

užívá indulonu,

Přitahuje mne chvíli
jeho popelavý obličej,
podivné šediny na
skráních.

Dívka,
jež sedí
ve vedlejší separé,
má drobné pihy,
mandlové oči,
šikmě střiženou ofinu.

Je vitální
a hlučná.

Má
tělo
kypící
životem.
Podobá se ženám,
jenž zachytil
Rubens.

Všichni,
jak zde sedíme
máme cestu
před sebou...

Jak dlouhou?

Záleží na tom,
kterou máme na mysli...