Název noc nepřinesla

Je to křižovatka na naší mléčné dráze.

Já z výšky hvězd spad' přímo na zem dolů.

Zbývá jen doufat, že to časem půjde snáze.

Ne však, když ze smutku skončíme zas spolu.

 

Počítáš ty týdny? Mně v jeden všechny splývají.

Ignoruju, jak se na nás známí dívají.

Ubližuješ mu. To ty jsi ta zlá!

Falešná naděje. Tak slepě ti věřívá.

Ale to sladké... Mámení?

Jen prodlužuje trápení!

 

Na ráno nemyslím, že zláme mi vaz,

když po pár vtipech nemístných

a láhvi červeného,

končíš pod mou tíhou zas.

 

Znám tě jako nikdo

a ty mě ještě líp.

Tvá zákoutí temná vím,

já nesmím, nesmím je prohloubit.

 

Propadám se do nikam,

do velké, masek plné, prázdnoty.

Nikomu, jen nejlepšímu příteli to říkám,

ironie, že to jsi přece ty..

 

Ta hra musí skončit,

my vodu začít pít.

Ač nechce se mi loučit,

střízliv sám tu být.

 

Sám bez tebe, ty ale nejsi sama.

Tvrdíš, že ne ve vztahu.

Dopis jeho bys nenechala

ale ležet dlouho na prahu.

 

Zbývá mně snad něco dělat?

S láskou první partii dožít.

Dopít, cos tu zapomněla,

naději rozkrájet, vytrousit a malý zbytek napůl složit.

 

Dnes v potoku slz

vzpomínky jako koně plavím.

A zítra

ho nejspíš ještě nezastavím.