Slepá a němý

Už jsou zase tady,
sníh, co vpíjí se do těla,
zas tu je ta změť,
mráz, co tuhne mi v žilách,
touhy, které dřív jsem chtěla,
však mám je až teď,
sny, které jsem snila
a hvězda, co nepolíbila…

Lampy tiše hučí,
čas šeptá mi: To já,
Morava sněhem zurčí
a Eláni zpívají Láska moja,
ať znovu zavolá,
však ona pomíjí,
mění se dokola,
během pár tepů,
ráj pod nohama
rozbíjí
na tisíc střepů…

Jednou budu jinde, než jsem teď,
až dokončím poslední tah,
až najdu ztracenou odpověď
a vložím mezi nás věčný práh,
teď už se nás nikdo neptá,
teď už jen někdy zdá se mi,
zůstane to nevysvětlitelné,
byla jsem slepá,
a ty němý…

Vločky oblékají svahy,
potůčky spí pod ledem,
neviděla jsem tvé snahy,
neslyšel jsi prosby mé,
řeka už jinam se klene,
loďka opustila prám,
viny nám jsou odpuštěné
a jdeme dál každý sám…

Cesta se stočila do úžiny,
pod tíhou se nebe sklání,
nedívala jsem se na tvé činy,
neposlouchal jsi má přání,
i to se občas stává,
láska někdy selhává…

Už jsou zase tady,
vzpomínky z mé slepoty,
bolesti z tvé hluchoty,
sníh, co zasypává ves,
mráz, co tlačí do dveří,
jednou pochopím,
proč chce člověk letět do nebes,
proč chce křídla s peřím,
proč vysvětlit chce nepochopitelné,
musíme pořád po něčem toužit,
abychom věděli,

že ne všechno je uskutečnitelné…