koně a jejich náruč svírá čas

    plaví
   se bílý koně dravou řekou dolů údolím

   nesvolím
   aby mi ho vzali, ke stromu uvázali , běhá rád

   stát
   na místě snad neumí  a když síla větru zaduní, je k sežrání

   uhání
   ptáci mu závidí jak hříva černá vlaje, kopyta si zvoní

   roní
   slzy moje malá, vedle stála, když se zrodil, za ruku jí

   vodil
   první trávu spásal zatímco se ona loukou hnala

   aby natrhala

   kopretin pár a věnec z něho vila ona snila, že až jednou

   sednou si

   vzpomínky na ta dětská léta, největší kouzlo krásy světa      pro které žila

   roztomilá

   dívka co se stane jednou             nevinnosti oproštěnou

                                                                                            ženou