Moje božská podstata

Kolik životů jsem už tady byla
a kolik si jich ještě odbudu,
abych pochytala všechny svoje vlaky, 
ani ne tak na trati,
jako v klidných nádražích,
napříč svému osudu,
kde se, semotamo, někdo vláčí s kufrem...
 
(Kdo pochytá, všechny ty mé vlaky,
kdo je pochytá, až tu nebudu?)

Kdepak vůbec jsme?
kde jsme se to zastavili,
na jedné ze svých obchůzek,
plni zvláštní bolesti,
která nás váže k oné svaté podstatě,
ze které jsme všichni vzešli?
 
Rozervaná a možná ještě více na maděru
dívám se Ti do očí … 
 
… A jsme si tolik vzdálení…

Jednou jsi mi koupil prsten s diamanty,
prý se tím smažou všechny viny…

Ale, víš, já chci sebrat u té naší Odry placák
a hezky s ním namalovat žabku,
i když se mi pokaždé
povedou jen tři,
tohle jsem však já,
jednoduchý blázen,
co tu občas upíná ty své oči k nebi
a připadne si tolik sám,
aby jej pak někdo,

většinou velmi nenadálý,
opět chytil za ruku
a pořádně s ním zatřásl…

Většinou tohle dělává Bůh,
namíří na mne prstem
a co nejlaskavěji mi praví:
„Zase se tu ztrácíš, ty má malá holčičko?
(většinou přidá ještě lehký vtípek :-)
To, co činíš světu,
jako bys činila i mně,
jako bys mi opět, nasadila korunu,
aby mne pak ze všech trnů,
rozbolela hlava…"

A pak mne tu pokaždé,
někdo chytí za ruku,
něco mi tu předá,
letmo v davu pohladí,
protože prý musel,
sejmout ze mne závaží
a na malou chvíli,
pomoci jej nést…

Než mi zase zmizí,
v nekonečném davu,
plném cizích doteků,
kde přes všechny slzy,
marně hledám Boha…