Rýha

Utopili jsme spolu duhu,

ten poklad, o němž jsi tenkrát psal,

v oceánu představ dokonalých,

vlny odnesly naši lásku v dál

a na dně jen touhy čtyř očí neskonalých…

 

Kam jsi dal ocásky mořských koníků

a proč jsi nepřišel,

když mé korály měly hlad,

snad možná stály lži v bouři díků,

snad zkáza pohltila společný prstoklad…

 

Za oponou samoty umřely naše lišky

a všude jen popel vyhořelého lesa,

káně už nedosáhlo své výšky,

pohltila ta peříčka horská plesa…

 

Mísí se ve mně strach

z toho že by ses někdy vrátil

a strach z toho chladu bez tebe,

lepí se na mě světobolů prach,

tklivé písně zní tu po trati…

 

Lidi co k sobě patřili, už nepatří,

každý několikrát prožije zradu,

snad bůh chtěl se tak vyjádřit

a hledá už na mé smutky

jiného uspávače hadů…

 

Leskl se náš stín na mokrém skalisku,

otevírali jsme brány svých studů,

bylo to jedinečné být si na blízku,

když tu Amor prostřelil díru do osudu…

 

Byl to ten nejhorší pocit

dívat se na tvoje záda jak odjíždějí,

s Marlym vedle na sedadle,

tenkrát vyschly břehy všech peřejí

a rty zůstaly zvadlé…

 

Od té doby mě nic nehřeje,

ani nic nevyzařuji,

jsem mrtvá a živá,

však jednou budou rosy krůpěje

doteky tvé hluboké smývat…

 

Jednou nadejde čas odejít,

teď ještě v srdci stále teplé stepi,

zatím ta svíce ve mně pořád plane,

však nevím, zdali chci slepovat střepy,

 

rýha vždy žel rýhou zůstane…