Ve světle...

Byl jsem sám, ale vždy měl tebe.
Byl jsem slepý, ale vždy jsem viděl nebe.
Byl jsem smutný, ukazoval světu radost.
Cožpak nikdo nevidí, že ztratil jsem tu dravost?!

Jak vysvětlit ignorantům, že ne vždy všichni umí.
Jak políbit ženu, když svět se na mne čumí.
Jak mám najít můzu, jenž zbavila se břímě.
Pročpak onen plamen stále někde dříme!

Chycena ve světle, anonymní společnosti.
Již dávno jsem si řekla: „Někdo se mne zhostí.“
Za ruce mne chytne a vtáhne zpátky do tmy.
Ať můj plamen svitne a spálí všechny nedostatky.

On usnul! Ten tvor v duši mé,
Santiago, jeho jméno jest.
Mé druhé já, tak třpytivé,
co dokázal se dívat na duše hvězd.