A stále dokola...

Každým dnem dál a dál, konec se neblíží,
Síly mi dochází, oči se mi klíží,
Zkouškové, státnice, práce – furt dokola,
A pocit že stále začínám odznova

Alkohol po nocích pomáhá od stresu,
Na hoďku noc co noc utíkám od presu,
Pod tíhou nároků hroutím se víc a víc,
Stále jen rub – vážně je nějaký líc?

Do budoucna nedohlédnu přes úkoly přítomna,
Připadám mi, že se stále propadám jen do temna,
Nevím, co přijde, a z toho šílím,
V životě poprvé nevím, kam mířím.

Jediné co vytrhne mě od těchto chvil zoufalství,
Je to naše prapodivné – kdysi zvané „přátelství“.
Objetí tvé, políbení, možná trocha lásky,
A já alespoň semtam v noci nedělám si vrásky…

Jen ať si mě odsuzují, považují za divnou,
Ptají se co stalo se s tou, jež bývala nevinnou.
Na city mi v tuto chvíli síly nezbývají,
tak proč nepodlehnout „vztahu“, jež módním nazývají…