Prázdnota

Už je to dávno, ten den co od nich odešel,
život šel dál, nikdo se kvůli tomu nevěšel.
Ony jsou silné, spolu to zvládnou,
k čemu je chlap, když teď si samy vládnou.

Ona nechápala, proč musí to tak být,
rozum z toho ještě neměla,
ten smutek byl pak slzami smyt,
zůstalo prázdno bez jména.

Prázdnota převlečena v novém žalu,
v normálním prostředí se netěšila zdaru.
Ta prázdnota nebyla pochopena,
ta prázdnota byla odsouzena.

Ony to zvládnou jsou přece silné,
nebyly tenkrát ty slova trochu mylné?

"Když nemáš hvězdičky a když jsi líná,
doma se uč, neb z tebe bude špína.
V divadle nehraješ hlavní roli?
V hlavě nic nemáš, prodám tě za cokoli."

Proč žít v realitě, když je tak prázdná,
ve fantazii je každá cesta krásná.
Nikdo tam nehází kameny,
nikdo nepěstuje hyeny.

Realita však z obláčků vás shodí
a další jizvy a trápení zrodí.

Když člověk trpí, tak k čemu vlastně žít?
K čemu je život když nelze šťastna být?
K zarmoucené mysli pak přišla slabá chvíle
a barvou krve zbarvila tělo její bílé.

Nebyl to konec, byl to teprv začátek,
prolití krve nabíralo obrátek.
Za každý nezdar se platila cena,
za každý nezdar byla jizva uštědřena.

Prázdnota vytváří chorobnou mysl,
s prázdnotou pozbývá život smysl.
To ona staví nezbořitelnou zeď.
K vyplnění prázdnoty se hledá špatně lék.