Pak brousí se tu pokora

Jsi,

čím dál víc skutečný,

miluješ, dýcháš,

tak jako miluji, dýchám tu já,

zatím jsme děti...

 

Jako by někdo rozhodil střepy

a ty pak skládal v mozaiku...

 

TADY a TEĎ,

v koloběhu smetí,

nadějí a snů,

kdy snazší sjíždět rozbouřené řeky,

než tok svých vlastních myšlenek...

 

Naučím Tě usínat,

opět věřit lidem.

 

Naučím Tě ulpívat,

nelpět však,

Ulpívat,

najít se a nespěchat,

nedát se a NEMRHAT

vší prostopášnou touhou...

 

NEMÍT TADY HLAD

po zcela běžných věcech,

které jsou tu zadarmo

a Ty si můžeš posbírat,

co Ti zrovna třeba…

 

Naučím Tě usednout,

k plně prostřenému stolu

a cítit přitom pokoru,

tak jako nebe,

k obilnému stvolu,

když na něj někdo zapíská,

tak jako zem,

když na ní roste rozmarýn

a divoké včely,

sbírají tu med.

 

Když na ní víno roste,

abys tu posečkal,

neměl všechno hned,

pak brousí se tu pokora,

bobule a kmín,

toť vše,

pálenka z jeřabin

a jeden prostý chléb…

 

Zítra usedneme spolu...

 

A Ty mi budeš vyprávět,

nic víc

a nic míň,

sled nekonečných vět,

jako bys nikdy

neměl odejít,

jako bych já,

zas zatoužila zůstat...