O naivitě

V každé dívce sídlí skrytá,

zcela zjevná naivita,

každá z nás s ní vede klání,

zda být dívkou nebo paní,

zda být papírovým skřítkem,

kouzly-protklým kvítkem,

zlatým prachu smítkem,

odhaleným lýtkem,

sklenicovým střípkem,

nebo ženou, jak by chtěli,

ti co s krásnem uletěli.

Ti co vzali dívce brýle,

necítí se provinile,

je to světa pravidlo,

každé dívčí zlobidlo,

dospět má a dospět musí,

kdo chce, ať to jinak zkusí.

Třást se bude, kvílet tence,

v fantazie rozhalence,

každá popletená dívka,

věčná naivka.

A proč je ta bitva lítá?

Protože ta naivita,

někdy jenom na povrchu,

prahnouce po jiném vzruchu,

odráží se ve svitu,

šedokorních závitů.

A hlásek v duši vyčítavý,

spílá jí a pak jí praví:

„Už se pouč naivito,

nebo jí to bude líto...“