Hněv

HNĚV

 

Jak teskno mi je, když jsou lidi zlí,

Jak líto mi je, když jsou protivní.

S rozběhem vzhůru je nakopnout,

Láhev do dna loknout.

 

Jen tak, pro povzbuzení.

Jen tak, z uvědomění.

Pro zahnání té hořké chuti,

Co na jazyku mám, klít mě nutí.

 

Člověk sám je milý,

Ve chvíli se mění v svini,

Když za ním dav stojí,

Odváží se a síly spojí.

 

Sám když stojí vedle tebe,

Nik kolem vás, jen nebe,

Snaží se o zalíbení,

I když kousek pravdy v tom není.

 

Kolem pusy napatlá ti med,

Když má co chce, olízne ti ret,

Jeho záda spatříš v dáli,

Na obzoru zamává ti a kálí.

 

Na tebe, na pomoc tvou,

Kterou přijal s ochotou,

Tenkrát, když on byl nicotou,

A ty jsi mu dal ruku svou.

 

Pouhá zrada a vypočítavost,

Není jí už na světě dost?

Proč člověk pro svou radost,

Druhému působí jen zlost?

 

Jak ráda nůž bych vzala,

Do hrudi jej ťala,

Má oběť hlásky by nevydala,

Neb veškerá síla hned by vyprchala.

 

Nestačí mi jen jedna,

Chci, aby každá tvář zbledla,

Ať ustrne v ní ten okamžik,

Kdy já se jednou začnu mstít.

 

Až nikdo nezbude tu,

Sobě život taktéž vezmu,

Neb nikdo nejsme poctiví,

Neb nejsem jiná než-li vy.