Takové třeskuté léto...

Asfaltovou řekou,

poledním sluncem skoro tekutou,

brodím se na druhou stranu ulice,

kde malý alespoň je stín...

Slunce dosud vzácné

jakoby dohonit chtělo studený čas.

Jede na voze ze zlatého žáru,

očima oslnivě mhouřenýma vnímám,

jak se mu líně točí rudá kola.

Proč v tomto dešti zlatých jehel

mezi se chvějivě mihotajícími domy

táhnu svou schránku

od horka mazlavým vzduchem

do něhož neomylný střelec

vysílá tisíce bodavých šípů?

Mátožím jak pohyblivý terč

Voda a voda!

Dvě vody toužím:

jednu na jazyk, jenž až šustí,

druhou svlažit tělo do ruda rozstřílené,

palčivé jak koksem tavený tál.

Čas, který neplyne je čas, který letí...

Jak padáček pampelišky odvane pozdní léto,

stejně i bavlnky pavoučích letců.

Jen chvilek pár a přijde den - chvíle,

kdy bude pálit mráz

jak špatné svědomí.

..a já budu s nostalgií vzpomínat

na ono třeskuté léto.