Sama sebou

 

Chci být konečně sama sebou,

Přestat si na něco hrát,

Je rozdíl mezi mnou a tebou,

Nechci jako kůl v plotě stát.

 

 

Nebaví mě pořád předstírat,

Skrývat svou pravou tvář,

Své slzy potají utírat,

Netoužím mít svatozář.

 

A opět slzy mi tečou po tvářích,

Bezmocným vztekem svírám pěsti,

Světlo naděje nikde nezáří,

Zlé všude slyším zvěsti.

 

Už po sté to zase vzdávám,

Padám na dno hluboké propasti,

Sama svým snům sbohem dávám,

Nesnesu všechny ty bolesti a strasti.

 

Tak poraď mi, jak mám žít,

Ať do mých očí vstoupí jas,

Jak sama sebou být,

Náhle v hlavě slyším hlas.

 

„Prožij naplno každý den,

Vždyť posledním může být,

A nikdy nebuď pokořen,

Své sny si nenech vzít.“

 

Jak ale poslouchat vnitřní hlas,

A jít za svým snem,

Když utichá v každém z nás,

Zanikajíc každým dnem.

 

Vím, co bych dělat měla,

Avšak nelehká je to věc,

Nebudu mít nic, co jsem chtěla,

Jen navštívím další klec.

 

 Snažím se jít proti proudu,

 Jinačím směrem než kráčí dav,

Však zakopávám o každou hroudu,

A v dáli se bouří splav.

 

Je snad hřích chtít být jiný,

Vykročit z řady a za snem jít,

Jak kvetoucí růže schovaná v jíní,

Jde to, prý stačí jen chtít.

 

Však každý mě zatlačí zpátky zas,

Sfouknou mé sny jako svíci,

Liší se ode mě každý z vás,

Krůpěje slz stékají po mé líci.

 

Jak jen mám být sama sebou,

Když tím jen své blízké raním,

Chci být svá a nestát se tebou,

Mám svůj sen, toužím jít za ním.

 

Vím, že zdám se vám problémová,

Bolí mě smutek ve vašich očích,

Zkouším se změnit zas a znova,

Jen se však ztrácím v bezesných nocích.

 

Přeji si, aby mě brali, jaká jsem,

Ale vím, že necítí to co já,

Oni mají úplně jiný sen,

A mně se noční můra zdá.

 

Stále zlomené srdce mám,

Na to léku žádného není,

Pocit beznaděje i žalu znám,

Přeji si, ať se to všechno změní.

 

Dál jen sním, že mě jednou pochopí,

Že nikdy nebudu jako oni, nebudu tebou,

A snad se mé srdce i duše vzchopí,

Jednoho dne, možná, budu sama sebou.