Tátovi

Čtu veršíky smutné, plné bolesti.
Čtu, jak jsem byla rozervaná lítostí.
Chyběl mi táta, tak jako může Zemi chybět Slunce.
Všechno mělo své stránky, jako každá mince.

Asi jsem si oči zakryla černým šátkem.
To období chladu bylo třináctého pátkem.
Ale nic z toho bych nikdy nevzala zpět.
Je to nejúžasnější člověk, téměř celý můj svět.

Dnes v jeho očích vidím to, co jsem vždycky vidět chtěla.
Jsem jeho milovaná a nejúžasnější dcera.
Stal se mi oporou, kterou by mi možná máma měla dát.
A dokud dýchat bude, vím, že při mně vždycky bude stát.

Táto, chci, abys věděl, že já už VÍM!

Když obejmu tě a pohladím tvé časem prošedivělé vlasy,
Máš pro mě nekonečnou hodnotu a tvář plnou lidské krásy.
Tvá radost, když mě vidíš šťastnou, mi lechtá duši.
Je to ten čas, kdy se hladí vzájemně naše oči.

Tolik jsme si za pouhé dva roky dokázali vrátit!
Vím jedno jediné - nikdy tě nechci ztratit.

Ty s mámou, jste celý můj svět.
Vím, že čas mi vás jednou vezme, ale to radši nevědět!

Srdce mi přetéká láskou a nesmírnou vděčností.
Najít tobě podobného partnera do života by mi bylo radostí.