Mé tělo

Mé tělo plné jedu,
ochabuje v místech nejpevnějších,
srdce odumírá smíchem alkoholiků,
dře se, jen namazat prý by občas chtělo.

Od konečků vlasů až po špičky palce,
jen víl zelených v objetí tělo mám,
ve dvou se to prý vždy lépe táhne,
tak k bláznovství ještě opilost se nachomýtá.

Snaha žít jest uzpůsobena člověku,
bez morálních zásad, bez špetek soucitu,
ve větru stát, na kaluž dívku nechat šlapat,
nikdy už nežít a navěky v kolíbce spát.

Mé tělo jest plno jedu žití,
kolikrát jen, kolikrát jen se chtělo,
objevit zákoutí, temné tajemství růží,
co dívkám z klínu v mládí raší.

Snad prsty ještě mohou toto tělo nést,
psát myšlenky, šílencovi zápisky,
bez pomoci, pouhý cvalík nemožnosti,
který miluje více, než mohl by žít.

Mé tělo plné jedu,
od myšlenek až k zákoutí činů,
kdy v drásavém okamžiku,
snaží se cizí srdce svést k činu.

Poupátko rozkvetlo k ranním mlhám,
potůčky potěšení necháváme plynout,
blankytná obloha, řasy plné ospalků,
úsměvy beze rtů, spánek bezesných.


Od Múzy k Nenávisti vedlo pokušení,
od těla k myšlence cesta krátká,
k prozření člověka, tolika světů,
jen elixír jménem láska.