Mladičké básnířky a starší bardové

Životem chvilku spolu jdou,
pak osud je rozdělí,
nebuďte z toho moc mrzutí,
však už dávno oba jsou dospělí.

Jaro, léto, podzim, zima,
každé prožité roční období,
pro oba mělo svůj význam,
hledali přesmyčky a debaty.

Ročník první, ale i druhý,
oba se snažili pod pohledy hledat,
pomluv si nevšímat
a křehkost citů hledat.

Třetí ročník básnířka pochopila,
stala se bestií i noční můrou,
bo nechtěla bardovi komplikovat život,
po nocích plakala, nad ránem vstávala a žár musela rozcházet.

Nesměla milovat zapovězeného muže,
Již od jara 2005 až přespříliš dobře to věděla,
Vzpomínka na výlet, úsměvy, pražské lidí davy,
Prchala, jen aby nemusela řešit osudu úklady.

Ona už jako maličká po trávě chodila bosa i za ranní rosy,
jen co sametu opona padla po Praze s dědou se toulala,
obdivovali architekturu starých mistrů, Stromovku i Vyšehrad.
Maličko zestárla a začala povinná školní docházka, ale i návštěvy na VŠCHT,
kde její dědeček pracoval, poznala tedy vysokoškolskou moudrost.

Mladičká básnířka v 10 letech přišla o druhého dědečka,
dědu mlynáře, co uměl poradit, ale i potrestat,
co neřešil prvorozenost vnučky místo vnuka,
tak dědečku Láďo za to Ti děkuji.

A jak šel čas dál, básnířka stala se gymnazistkou,
ukončila povinnou školní docházku,
a pak zlom, stěhování a v srdci hrom,
v cizím městě inteligencí a znalostmi na jiném gymplu spolužáky příliš převýšila.

Nyní už jen starý bard ví, jak bylo to těžké,
jak nemohla dlouho pak studovat,
jak před krutou tíhou svého života utekla na jižní Moravu.
Mohla znovu volně dýchat, však mužů dodnes ona se bojí.

Mladičká básnířka ani starý bard,
už nezmění svoji minulost.
Oba žijí si blaženě, daleko od sebe,
jen občas vzpomínky komíhají se jim hlavou.

A tak Ti děkuji ty jižní Moravo,
za moudrost i rozhled,
za nadhled, ale i pohled.
Co žena se naučí než jí je třicet, to nesmírný dar, snad od tebe osude.

A letos básnířka brzy již oslaví
třicet let,
těší se na nová úskalí,
co dodají životu pád i let. ...