... ve víru

*

*

Ještě pořád jsou chvíle,
kdy se zalykám nevyvřenými city,
kdy mi při vzpomínce na tvou vůni
začne srdce utíkat v rytmu synkop
a toužím se rozběhnout po cestě,
která vede ke tvému prahu - jen tak, neobutá
A kdy mi duše přetéká tím vším,
co jsem nestihla a chtěla ti ještě říct
V takové chvíli se musím zastavit
a se zavřenýma očima napočítat aspoň do sta,
abych se dokázala zase nadechnout
a otočit se tím správným směrem

A přece to už dávno nejsi ty...
Jazyk ze samých hadích ocásků,
na rukou vychladlý popel ztracených přátelství
a za sebou jen marnost a prázdné oči
Ztratil ses kdesi na cestě mezi světlem a stínem,
mezi chtěl bych a měl bych
A to všechno bolí víc než to,
že jsi mě nechal odejít ...

*

*