Básně složené ve 14 letech

Svět jsou růžové kvetoucí stromy,svět jsou ulice,lidé,domy,svět je sluníčko sedmitečné,svět jsou vzpomínky věčné!


Život je jak abeceda,smysl slov a smysl vět,někdo najde,jiný hledá,život je jak abeceda,z té složíš celý svět!

Pod smrčkem se choulí maličký hříbek,hlavičku hebkou jak samet,po hlavičce mu leze hezky šnek,voní tak,jako lesní med,vidíš tu oslnivou barvu?To je přece liška,a támhletu malou sovu,jak má ospalá očka?Hle,podívej ten krásný křemenáč,u té běloučké břízy,je jako oranžový pomeranč v ruce překrásné víly,když nevidíš,tak nevadí,půjdeme kousek dále,a tamto zelené kapradí to vidím přece stále,je vidět,že nevážíš si lesa,houby jsou přece krásné,jsou jak lesknoucí se plesa,nebo jak citové básně,a teď mě slib,že všeho vážit si budeš,starých lip i hezkého počasí,no dobře slibuji,slibuji na svou čest,slibuju o sto šest.

Přinesl jsem si domů voňavé fialky,ten něžný chomáček jara,cítím z nich vůni lesů a louky a najdou se jen zmála,ta jejich vůně líbezná po celém pokoji vane,ale jsou slova bolestná a to,že brzy uvadne,a tak fialky nechte v lese,nechte je růst tam kde jsou,kdopak to fialky domů nese,příště už tam nebudou,kdyby si každý pro sebe utrh ten chomáček jara,za chvilku nic tam nezbude,a fialky jsou zmála!

Na pasece u chaloupky,pásly se tam čtyři srnky,čtvrtá byla nejmenší,také byla nejhezčí,chodily sem s jelenem,hopsaly sem jetelem a když slunce zapadlo,srnek už tu nebylo,pásly se tu v stejnou dobu,chodily tam k tomu dubu,a jak někdo vykročil,srnky hnedle vyplašil,však druhý den se tu pásly znova,nikdo nesměl promluvit ani slova,neboť srnky,zvířátka plachá jsou a hned do lesa utečou,jednoho rána už nepřišly,už jsme je nikdy nenašly,nikdy se zde už neukázaly,už nikdy jsme je neviděly,a tak mám po těch srnečkách,stesk už zůstal v srdéčkách,bůh ví,kde teď pasou se jen a zdali pak vrátí se sem?



Povím vám jeden příběh,který se stal dávno,tak dávno,že už se na něj skoro zapomnělo,ale ten příběh stále žije a věčně se o něm vypráví,tak,jak se stal tehdy,tehdy v povzdálí.Tam u zlatonosného moře se dívka a chlapec milují,však netuší,že jednou velké hoře,je navždy rozpůlí,ten chlapec měl krásné tmavé vlasy a dívka ta hezká očka jiskrnná,copak jí může šeptat asi,ta jeho touha vzdálená?Byl vlahý teplý den a v tom slyším slova znít,"Já mám rád tebe,tebe jen,a navždy tě budu mít".Ta dívka se krásně usmála a její hezké oči pohladily ruce jeho,pak řekla dvě slůvka neznámá a větu,"Budeš navždy můj."Takto tu sedali každý den a odcházeli za úsvitu hvězd,proč mě se najednou vedral jen do srdce podivný stesk?Já cítím,že už mě nemáš rád,že jinou dívku kdesi objímáš,ty by jsi chtěl se mnou si jen hrát,tak proč mě tedy líbáš?Tu chlapec pustil její ruce a jeho oči se proměnily v hněv,a z úst mu vyšlehl pramen tak prudce,že sotva popadal dech.Dívá se na ní tak nechápavě a slzy mu oči zdobí,nemůže si to srovnat v hlavě,proč jen se na mě zlobí?Tak ona mu to celé vyprávěla,a tu on pochopil,že tu už nemá stání,že ta dívka ho dávno nemilovala,a byla jen pro usmání,poslední polibek tiskne na její tvář,poslední sbohem a odchází,a mezi nimi zhasla lásky zář,a ona jde plakat do mlází.Odešel a už nikdy se k ní nevrátil,teď stále smutek v srdci nosí,ten příběh je navždy odvrátil a oba plakat musí,tak skončila tedy ta jejich láska a každý na světě to ví,že pravá,pravá láska ta nikdy nerezaví.


Kytička růží voňavých ve váze překrásně stojí,a že brzičko uvadne,chudinka se bojí,jak jste jen krásné růže mé,jak líce spanilé dívky,bílé,žluté,červené,jste jako v lese břízky,však každá růže jiná je,každá z nich jinak voní,jenom to poupě moje je,a proč,kdo mi to poví?Ale i to poupátko rozvije se v překrásnou růži a hned nový druh růže je,druh,při kterém se dech úží.

Je jaro,ptáčci zpívají a všude voní jarní květy,čisté potůčky bublají a veselé jsou všechny děti,jablůňky voní růžovým kvítím,včelky si bzučí jarní písně,zlaté sluníčko pro vás svítí a nikdo nezná slovo tísně,nade mnou modré nebe nebe klene,kol mě vše radostně zpívá a hebký větřík teple vane,tak to vždy na jaře bývá,vzduch voní milým jarem,každý z něj radost má,jak procházeli byste rájem,jak když dálka na vás zavolá,jak hned změnil se celý svět,změnil se v krásnou pohádku a naše země je jeden květ,jak viděli by jsme rozkvetlou zahrádku.

Nebe je jak květ chrpy modré,studánka čistá a jasná a malé děcko hodné a jarní písnička krásná,stromy si oblékly růžové sukénky,pampelišky svítí v trávě,a u stříbřité studánky pomněnka vykvetla právě,ta zlatá,ta je sluníčka,celý kraj se zlatem třpytí,a už mě napadá básnička,že bez barev se nedá žíti,a čí je ta krásná barva bílá,jak v sešitě rovných linek,ta co každému je milá,ta je přece konvalinek,a ta rudá,tolik červená,tou svítí vlčí máky,nikomu není vzdálená,tulipány jí mají taky.

Slunce je můj přítel,co pro mě denně svítí,každého z nás je ctitel,jak dalo by se bez něj žíti?V zimě se na mě občas usměje,v létě mám od něho odsmahlé tváře,to slunce mým přítelem je a jak chyběla by mi jeho záře,vždyť nebýt slunce zlatého,nebyly by žádné květy a nebýt slunce milého,tou ztrátou by snad trpěli děti,slunce nám prostě všude svítí,s ním je náš život veselý,jak dalo by se bez něj žíti a svět bez slunce by jsme nechtěli.Ráno mi budí paprsky sluneční,slyším zpěv milých ptáčků,mám dojem,že je ráno sváteční,nechci ho rušit,jdu polehoučku,už rudý západ hoří,slunko vyjde i zítra snad,teď jede lodí k moři,pst,tiše,sluníčko šlo spát.

Jeden člověk se neobejde bez druhého,ztratíme-li partnera,pak pro nás již život nemá ceny,pak je život černé uhlí,které za chvilku dohoří a nezůstane po něm ani jiskřička naděje,která by rozsvítila novou cestu do života,a i kdyby přece jen hvězdička svítila,pak je to pro tebe znamení,aby jsi šel hledat jiného partnera a nepřemýšlel nad tím,co bylo,ale zamyslel se nad tím co teprve přijde,tam je tvůj cíl a jiného nehledej!

Život je jak abeceda,každý jiného má rád,a mě už to prostě nedá,básničky psát napořád,život abeceda je prostě,ze samých písmenek se skládá,písmenka k sobě prostě dát,je to snadné a prosté,koho mám asi rád?Básničky jsou kusem mým,bez nich bych se už neobešel, nejsou dokonalé,to já přece vím,kéž bych už ten správný rým našel!Kolikrát mě už napadl rým,a já si hned zazpívám, a už předem to dávno vím,že o kariéře zpěváka snívám.Je to divné,možná zvláštní,že každá básnička se rodí z duše mojí a že mě napadají písničky,nevím,jestli se tomu dá říct nadání,to nepoznám já,to poznají ti,co možná snad jednou budou číst mé básničky?Víte,už jako malý kluk,miloval jsem písničky,a nikdy jsem netušil,že začnu skládat básničky,a jsem rád,že je mohu psát,na papír píšu stesky i dojetí,básnička je můj kamarád a bez nich byl bych v zajetí.

Jednou probíral jsem vzpomínky,pak ohlédl se za sebe,jak rychle se ten svět mění,jen rosa stejně studí a stejně modré je nebe,je tolik krásná naše zem,a já žiju v ní rád,vždyť samé krásy skrývá jen,svět je krásný,svět je mlád,měkounce zelená tráva,připadá mě to jako sen,z dálky mi někdo mává,a pak projdu se po cestě,a dojdu až na rozcestí,loudám se tím prachem cest,i to je kousek štěstí,rozhlédnu se kolem sebe,to všechno je voňavý vzduch,a já v srdci krásný pocit mám,vždyť pohlédněte k nohám,koberec květů uzříte jen,a teď možná jako já,vzdychnete a řeknete s úsměvem,“To je snad sen“,naše zem je krásná,naše zem je duha,a špatně dělá ten,kdo se rouhá,naše zem je barev pestrá paleta,naše zem je úrodný bohatý pás,a vlaštovka na zimu odlétá,naše zem skrývá divy světa a krás,a když přece někdy máme zlost,nesmíme to na sobě dát znát,napočteme do tří a řekneme dost,šťastně žije ten kdo má rád,a v životě nikdy nemělo by se lhát,a možná to každý z nás zkusil,to musíme přiznat,život je přítel a kamarád a příteli se nemá lhát,každý někdy v sobě potlačoval pláč,a tak mu asi i lež byla milá,co vlastně pravda je,co je zač?Pravda,tu život skrývá,neboť život,to je hra na pravdu.

Déšť,drobounký,voňavý jarní déšť,ten tak rád mám,a i když jsem třeba smutný,tak si k němu zazpívám,když slyším padat déšť,tak hned všechno vidím kvést,a najednou celý svět rád mám,a usměju se tomu nápadu,neboť si řeknu,teď možná mi štěstí padá,a zas si k tomu zazpívám,a já v tom dešti stojím,občas třeba slzy padají,teď řeknu si své tajné přání a pohlédnu k nebi,a drobné kapičky deště mě po tváři stékají, mám ten déšť rád a tak se vůbec nezlobím,a pak brouzdám se mokrou loukou a cestou neznámou,stále drobně prší,a já chytám kapičky do ruky, a na nebi zahlédnu slabě duhu vzdálenou,sednu si do trávy a dívám se na ni,a krásný pocit štěstí,ten v sobě neskrývám,a u očí zalesknou se mi krůpějky,ale to není déšť,to jsou slzy,slzy radosti a naděje,a tak jsem potichu a nezpívám,vždyť ten okamžik je krátký,já vím,skončí brzy,ano a přestává pršet, za mráčky se slunko klube, a pomalu mizí kaluže i kapky na cestě,za chvilku zase všechno suché a čisté bude,a vypadá to,jako by už nikdy nespadly žádné kapky deště,a tak obrátím směr,a loudám se zpátky,je ještě trochu mokro,ale slunko už znovu svítí,škoda,že ten déšť byl tak krátký, a tak se nadechnu a krásný čistý vzduch cítím.

Čas loučení,ten jistě každý zná,jsou to dvě ruce podané a slza dojemná,loučení je jen chvilka krátká,za okamžik zbyde z ní jen stín,zmizí nám před očima jako let ptáka,a loučený,ten zmizí s ním,loučení je stejně každé jiné,jinak se loučí dívka a voják,jinak maminka a syn,jen to jedno loučení má stejné,pokaždé ukane slza třpytivá,vždyť to je lásky stín,loučení je jen okamžik krátký,já to znám,moc dobře to vím,nemám ho rád,nenávidím,vždy chutná jak pelyněk,nebo jak špatný rým,čas loučení je smutná chvíle,a nikdy se už nevrátí,za pár dní uběhne od té doby míle,loučení je čas prokletí,a pak známe už jen řádky,a hlavou derou se nám vzpomínky,byl to přece jen okamžik krátký,a zůstaly jen slova a úsměv daleký,loučení,to jsou prostě slzy,ať už pláče,či samoty teskné,loučení přijde znovu,brzy,vždyť v životě není nic věčné,u mě je loučení slza dojetí,bolestný úsměv a třesoucí hlas,ať loučení se už nikdy nevrátí,však já tuším,že přijde zas.

Je poledne a slunce teple sálá,jdu po chodníku a svěží je tráva,a za mnou jde můj stín,co však jenom s ním?A stále ten stín lepí se mě na paty,všude chodí se mnou,ten stín prokletý,podle stínu poznáš člověka,jsou různorodé naše stíny,některý je svěží,některý je líný,jiný zase dlouhý a tenký,některý široký a velký,podle stínu poznáš člověka,a tak jako lidé,i stíny mají vrásky,jen prohlédni si ten stín svůj,je to vlastně obrys člověka,běž za ním,bude před tebou prchat,běž před ním,bude za tebou utíkat,podle stínu poznáš člověka,je někdy malý ten můj stín, jindy větší je než já,tak jako touha vzdálená,tak roste i můj stín,ale každým dnem,ten stín o milimetry se krátí,to nikdo nepozná,a tak jako život rychle utíká,tak i náš stín roste,ale do země,a my rosteme s ním,a jednou zmizí do ztracena a my budem takhle malí,kde je ten náš stín?Slunce zapadlo,je jen černý ten svět,a náš stín už nenašel k nám cestu zpět,a já bloudím očima,a hledám ten můj stín,je to vlastně kus mého JÁ,je to vlastně i kus mě,podle stínu poznáš člověka,podle stínu,víš jaký je,můj stín je slabý a malátný,můj stín se bojí,je posvátný,stín to je polovina tebe,podle stínu poznáš člověka.

Svítá,a já jakoby zdálky,slyším tóny na kytaru hrát,svítá a mě se chce ještě spát,však běžím se k oknu podívat,tam sedí tulák sám,opuštěný jen tak s kytarou,je možná hladový je rozedrán,však hraje jen tak pro sebe melodii prastarou,a já u okna stojím a poslouchám jeho příběh poutavý: „ Já hraju jen tak pro sebe,pro všechny děti,pro to modré nebe,i pro čas,který letí,to pro děti mé tóny zní,pro děti,co nemaj mámy,pro kluky,co neznaj táty,prostě pro všechny,co postrádaj domovy,co všude jsou jen cizí,to pro opuštěné děti moje tóny zní,já jsem také opuštěný a sám,protloukám se po tom světě se svou kytarou,ten pocit křivdy,ten já dávno znám,lidé dobří,teď nespěte,já hraju vám píseň prastarou,já hraju vám všem svůj příběh vlastní,já nikdy neznal tátu svého,a máma ta neměla mě ráda,a tak kytaru jsem měl za kamaráda,učil jsem se sám na ní hrát,já nevím,co je to mít rád,to sladké slůvko mě táta nikdy neřekl,neměl mě rád,to vím,to pro všechny,co jsou jako já,opuštění,moje tóny kytary teď zní,a tak jednoho dne jsem utekl,utekl z domova, od té doby jsem tak sám,protloukám se po tom světě,s mou láskou,s oprejskanou kytarou,jsem všude cizí,pro každého jsem jen tulák,rozedraný rváč,ale i tuláci a rváči mají lidské srdce,mají lidské ruce,lidskou duši,lidské sny,chtěl bych jednou znát tátu svého,chtěl bych se umět smát,chtěl bych také mít rád,však kdo bude milovat tuláka?A tak hraju pro všechny,ty tóny,co stále zní,pro všechny,jež mají stejný osud jako já,to pro vás,děti,co nemáte táty,co nevíte,kde jsou vaše mámy,co nemáte domovy,to pro vás mé tóny zní,pro vás,jež můj příběh je vám blízký,je vám známý.“ A doznívá poutavý příběh tuláka.Jsem omámený,stále stojím u okna,a městem nese se tesknivá melodie,stále mi zní v hlavě,ta smutná píseň,ty smutné tóny,pravdivý příběh, a ten tulák jde světem dál,je stále sám,jen se svou kytarou,hladový,rozedrán,a teď jinde hraje svou píseň,teď jinde svůj příběh vypráví,ale tóny z kytary,tu navždy zůstaly,a já vím,že je nevezme čas,ten tón každý z nás nosí v srdci svém,a já bych rád ještě něco řekl světu,jen jednu jedinou větu,a to věc,co asi nikdo z vás nezná,totiž,že ten tulák jsem ve skutečnosti já.

Zeptal jsem se srdce,jakou má barvu, a srdce mě řeklo červenou,každý má jiné srdce,každé jiný odstín má,některým buší srdce prudce,jiné zase nevnímá,jsou milióny lidských srdcí,tak jako milióny lidí,některá dovedou radostně tlouci,jiná se pak stydí,kolik myslíš,že je druhů srdcí?Některé je černé jako tuš,jiné světlé jako oheň,některé je zlé,jak kdyby námi projel nůž,jiné dovede zavolat sbohem,srdce za nás vlastně mluví,někdy cítím ho až v krku,jindy mi zas v očích studí,dovede rozehřát ruku,není velké srdce naše, a co všechno v sobě ukrývá!Radostné rozechvění,touhy,pláč i stesk,a tam hluboko dole se láska skrývá,to bohužel vím až dnes,vždyť srdce žije s námi,s námi cítí,dýchá,chřadne,a i cizí srdce dovede zacelit rány,a mnohdy nám i vlastní srdce do kalhot spadne,je složitý život srdce,složitější,než člověka,někdy nám radostí buší prudce,jindy se všeho poleká,srdce,to roste s námi,s námi pláče,s námi se raduje,některé(to moje),to zná jen rány,jiné zas na pohled,jak sníh roztaje,a tak se snaž ať tvoje srdce,jen jasně červenou barvu má,ať nikdy nebuší ti strachem prudce,ať jen štěstí a radost zná,a já věřím,že tohle všechno,to vše nej,tvoje srdce má,že je měkké a dobré,a červenou krví tryská,a proto srdce si chraň,a buď rád,že je v těle můžeš mít,srdce,to je vlastně lidská zbraň,neboť jako zbraň dovede zranit,a bez srdce,to nemohl bys žít.

Chtěl bych si natáhnout modrý džíny,a toulat se krajinou neznámou,jít jen tak a broukat si rýmy,jít slunečním údolím s ozvěnou,brouzdat se mokrou trávou,brodit se tajemnou řekou,a vzít vodu do dlaní,pozorovat ptáky,jak táhnou,prožít jedno svítání,přivonět ke květům,dívat se do nebe,zhluboka nabrat dech,jít bos po cestě,a rosou,co zebe,a jež voní jak čerstvý mech,lehnout si do trávy a na chvíli zavřít oči,poslouchat les a vzduch,co šumí,vykasat rukávy,a vědět,že svět se točí, že každý něco jiného umí, a večer pozorovat západ slunce rudý,vychutnat blažené ticho,nadechnout se vzduchu,který teď studí,a jít pěšinou po tmě,na kterou září hvězdy,chtěl bych na chvíli,na chvilku malou,zatoulat se do kraje,do cizího,kde to neznám,lehnout si do stráně,kde v údolí je slyšet vlak,a dívat se na motýly,co sedají na květy,jít někam do neznáma,bez cíle,jen tak,ve vybledlých džínách,mlčky a bos,a jen si broukat neznámé tóny,a pak se vrátit s plnou náručí zážitků a dojmů,a v hlavě by ještě hučel vodopád,znovu se vrátit,ale bohužel domů se mě nebude chtít,domů,kde mě nikdo nemá rád.

Člověk se narodí a dostane vzácný dar,lidské ruce a hned celý pár,je to dar života,ten nám ho dává do vínku,největší dar,co vůbec může dát,a na nás je,zda pro nás bude to odplata,a budem je mít v paměti jako vzpomínku,nejkrásnější je mít rád,moje ruce mají jen mozoly tvrdé dlaně,chtěl bych cítit jaké to je,když držel by mě někdo za ně,chci dát sálající teplo z rozpálených dlaní,chci vidět západ slunce a zůstat až do svítání,dávám své ruce napospas životu,a srdce buší prudce,když slyší něžnou větu,chci cítit dotek dvou dlaní,chci z jiné dlaně pít,láska je krásné snění,chtěl bych ji taky mít,svět by měl barvu růžovou a neviděl bych ho tak černě,láska skrývá bolest i chvilku kouzelnou,přesto bych dal své dlaně,a prohlížím si své dvě ruce,jak mají čar a záhybů,a kde je asi cestička lásky?Jaká asi bude ta moje cesta,vroubená žalem,či radostným žitím,prorostlá trním a prokletá,či posetá růžemi a šťastným kvítím?Ruce jsou něžné a hladké,a nebo drsné,šikovné,upřímné,vratké,ruce jsou lidské stroje,prohlédni si někdy svoje dlaně, zjistíš,jak vzácný je to dar,nedá se nic nahradit za ně,sálají životem,a máš jich- pár.

A -je ostré jako řeka,B -má dvě kulatá bříška,C -má spoustu vitamínů,Č-čáp sedí na komínu,D-je dětí plný svět,Ď-je ďiblík roztomilý,E-je hláska batolátek,F-chomáček fialek,G-jsou granáty války,co musíme zastavit,H-to jsou přece ptačí hnízda,CH-to je chuť věčně žít,I-ideálů šťastná hvězda,J-je jaro,kdy vše kvete,K-to je kytička,L-louka,co mám rád,M-mír na celém světě,N-naděje,co věčně existuje,O-ohýnek v dětských očích,P-pírko pohozené na cestě,Q-je zeměkoule,co se točí,R-rosa spadlá právě,Ř-je řeka průzračná,S-studánka zázračná,Š-štěstí a čtyřlístek v trávě,T-je travička zelená,Ť-to je bezradná tíseň,U-je uvěřit,V-je víra,W-je rozpaků zázrak,X-je malý křížek,Y-si vyčteš ze všech knížek,Z-je zázrak,Ž-je život,velký dar,a už umíš písmenek pár,zepředu i pozpátku,umíš krásnou pohádku,život je jak abeceda,už víš,co znamená svět,bez písmenek číst se nedá,a tak musíš je znát nazpaměť.


Bylo jedno červené autíčko a to poslouchalo jenom maličko,a že bylo pěkný lumpík,dostalo jméno Bugatík,jednou zas Bugatík maminku zlobil,až se táta autobus rozzlobil,pojedeš do světa na čas krátký,až budeš poslouchat,vrátíš se zpátky,a Bugatík sliboval,že už nebude zlobit,všechno že bude jíst,a nebude drobit,večer se umyje,uklidí hračky,bude znát nazpaměť dopravní značky,tátovi i mámě dá dobrou noc,zaleze do postýlky a bude spát celou noc,a Bugatík pláče,až se mu světýlka potí,ani houkačka mu nehouká,jak celý chroptí,ale kdepak táta autobus,na něj žádné sliby neplatí,a tak Bugatík do světa jel,i když vůbec nechtěl,radši by prý v koutě stál,než po světe cestoval,a ve světě se naučil všechny značky,aby neměl žádné bouračky,uměl jezdit dopředu a zpátky,nahoru i dolů,až Bugatík diví se tomu,teď už umím všechno,můžu se vrátit domů.