Básničky- 17 let

Na nebi je o jednu hvězdičku méně,a v mém srdci vyhasla i poslední naděje,v mojí mysli tě stále vidím,vůni tvého těla cítím,ale vím,že už tě neuvidím,ani vůni tvého těla neucítím,už nespatřím tvoje ústa,která se vždy smály,už neuvidím tvé ruce,co mě při doteku,tak hřály,už neuvidím tvoje oči,které se na mě dívali,už neuskutečním naše plány,o kterých jsme snívali,už ti nepovím,jak jsem tě miloval,a ani to,že mě mrzí,že jsem se s tebou pohádal,kéž bych tak mohl vrátit čas,a mít tě u sebe zas,mohl jsem zabránit té "nehodě" a teď by jsme byly spolu a v pohodě,teď jen stojím uplakaný nad tvým hrobem a tiše šeptám "Lucinko sbohem."

Suchý prach přilepuje se mě na boty na cestu bez konce,nohy mám jak z kovu a země je magnetem,jen vůle jak spřežení volů táhne mne k cíli,je li ovšem nějaký,cítím zradu ze všech stran,a skály jsou daleko...všichni se spikli,nikoho nemám,nikdo mi ruku nepodá,magnet zesílil..jsem celý kovový a padám do trávy,slunce mě vypaluje oči. DOBOJOVÁNO.

Lásko jsi pro mě vším,teď však už tě nespatřím,proč osud tak krutý byl a navždy nás rozdělil?Tak tu tak sedím na hrobě a přemýšlím jak jen být vedle Tebe?Tak tu tak sedím na hrobě a pláču a srdce mě to rve,já chci za tebou do nebe!!

Tma.Sám se sebou vedu spor každodenní a vím,že do rána zamhouřím oči jen stěží.Říkám tom nezáleží.A si,proboha,tak hezká není,a srdce se směje,vždyť na tom nezáleží.Trápím se.Neusnu.Blíží se kuropění.Jen pravdu vyluštím,hned ji obviním ze lži.Říkám si,proboha,tak chytrá zase není,a srdce se směje,vždyť na Tma.Sám se sebou vedu spor každodenní a vím,že do rána zamhouřím oči jen stěží.Říkám tom nezáleží.A náhle,bojím se,strach na mě zuby cení,tuším pád,závrať mám jak na vysoké věži,chci srdce varovat,že je mi na umření a srdce se směje,vždyť na tom nezáleží...

Černý je svět,svět je podzemí,kde odpočívaj duše láskou ztrápený,černá je vrána,vrána je znamení,že zlé časy se v dobré nezmění,černá je krev,krev plná bolesti,černá je láska,cit blízký neřesti...

Utíkám do neznáma,utíkám pryč,utíkám,nevím proč,dejte mi klíč,utíkám před pravdou či zklamáním?Já bojím se toho,bojím se moc,bojím se dne,děsí mě noc,chce se mě brečet a křičet na celý svět,chci utýct před pravdou,chci umřít teď.

Její rty byly jak med,ona jediná rozesmívala svět,nebyla jen kamarádka,to všichni ví,ale smích už jí nikdo nevrátí,dávala radost,dávala zpěv,dávala vůni,brala hněv,pak však přišlo zklamání,už se smutku nebráním,její tvář už se neusmívala,pak přišla ta rána,že si život vzala...


Bylo to krásné,když vedla jsi mě letní nocí,bylo to krásné,byly jsme jak očarovaní vyšší mocí,bylo to krásné,když poprvé jsi mě políbila,bylo to krásné,už dávno jsi se mě zalíbila,bylo to smutné to naše loučení,bylo to smutné,horší než mučení,tak rád bych vše vrátil zpět,chtěl bych tě mít u sebe teď hned,mě však už jen vzpomínky na tebe zůstaly,ty jsi v nebi a já tady na Zemi,zůstaneš,zůstanes v mém srdci,navždy...


Vzpomínám jak bývali jsme šťastný pár a jak nám život připadal jako ráj,chodili jsme ruku v ruce s objetím,a každý nad naším štěstím uronil slzy dojetím,co víc si od života vlastně můžeš přát,když tě druhý má opravdu a upřímně rád?Tak jako andělé letí z nebes a vítr ve vlasech je hladí,tak velkou láskou tě miluji,tak moc mi život bez tebe vadí,omlouvám se za všechny své hříchy,za bolest a trápení,proč jsme museli ale býti tak krutě lásky zbaveni?Držím tě pevně v dlani a modlím se za duši tvou,nemohu uvěřit,že ztrácím tě,že přicházím o lásku svou...

Ruka ztratila cit,srdce neslyší,můj dech se zastavil a smrt bolest utiší...

Obloha je těžká jako olovo,blesky na ní září jako cín,a má ústa v tuhle chvíli nic říct nemohou,a proč to asi jen já vím,teď rozpůlil tu černou oblohu blesk,a mě se lesknou slzy na řasách,já mám v sobě zvláštní pocit a také velký stesk,já stále,Luky,v sobě mám ten známý strach,a je mi tak divně a úzko,já bouřky nemám rád,za chvíli odejdeš,Luky,můj nejlepší kamarád.

Ztratíme-li někoho,kdo nám byl strašně blízký a koho jsme měli rádi,pak v nás zůstanou vzpomínky,bolestné vzpomínky,co nikdy nevymizí,a i když si někoho najdeme,nebude nikdy takový a nikdy nám nemůže nahradit toho,koho jsme ztratili,o koho jsme přišli,tohle čtu teď a píšu teď tobě,Luky,můj nejbližšší kamaráde,to ty jsi mi byl tak blízký,to pro tebe to píšu,a věř,že se mě moc stýská,po tobě a našich chvílích společných,teď bych si jen přál,abys tam nahoře neplakal,jako pláču já teď,ale aby ses smál...

Až umřu,chci být pochován u hřbitovních vrat,po srdci mě budou šlapat všichni,až půjdou růže zalévat...


Čepice posetá vločkami od sněhu,ví,že jeho srdce,už nepocítí tu něhu,po tvářích mu stékají slané slzy,měl jí rád,však její konec přišel brzy,bloumá městem,lampy svítí,jeho duše nic necítí,přesto má v sobě hrozný žal,měl jí moc rád,vše by pro ní udělal.Začal nenávidět smrt,protože mu vzala JI.

Jmenovala se Lucie a byla první,první,jež mě pusu dala,první,kdo mě za ruku vzala,první,kterou jsem měl rád,první,jež mě navždy opustila,a teď seshora se na mě dívá,první,na niž budu vzpomínat...

Mlha jak předtucha nad obzor stoupá,já stojím a nevím,kudy dál,swé oči do dálky upírám,kdy jsi tu poutníku stál?Kolem je pustina,hladový kraj,jen písek a kameny,chlad krade se pod kůži,w srdci však plameny,pomoz mi poutníku,písek se zvířil,dávno mé stopy zaváty jsou,řekni,kams tehdy mířil?Pomoz mi,poutníku,čemu jsem to věřil a jaký čas osud mě asi měřil?Řekni,poutníku,kam jsi to mířil když opustils tenhle svět?

Bylo šero a já tam stál,postoupit o pár kroků vpřed jsem se bál,stál jsem dál,byla už témeř noc,vrátit se nebo jít dál?Bál jsem se moc,odvahu,aspoň kousek jí sebrat,sám nad sebou se snažit vyhrát,tenkrát nechtěl jsem nad tím vším jen rukou mávnout,však nechal jsem strach nad sebou vládnout.A teď?bál bych se znovu snad?Nechal bych se strachem hnát?Nevím,nedokážu odpovědět,teď už můžu jen do prázdna hledět..