Děti ztracené generace

Děti ztracené generace

 

Od mala, malá a malý,

křičeli, plakali, dokud nedostali,

všechno co chtěli a ve zlaté míse,

pak ať rodiče nediví se.

 

A chcem se bouřit, a chcem vidět změnu,

„není to v nás, je  to v systému“,

a pozornost naše, rozbitá na kusy,

a vlastní psychika se nám hnusí.

 

Není to lehké v lehkosti najít,

proč se v životě máme snažit,

a proč narovnat svá ohnutá záda,

nemá se rád a nemá se ráda.

 

Přátelství je sociální status,

a dá se koupit, komentář za kus,

a ikdyž s kým chceš denně mluvíš,

stejně jim vážně nerozumíš.

 

A máme se fajn, máme se skvěle,

a kam tohle všechno spěje je nám u prdele,

a když jsem na dně, tak pustím další díl,

seriálu, kdy city jsou „real“.

 

Útěky do světa fantazie,

znáte to, na práci mě neužije.

A než se naděju bude mi dvacet pět,

a řeknu  „kámo, někdes to zplet“.

 

Všechno jde rychle, změnila se doba,

vím o tom já, víme to oba,

že pro nás nová droga prokrastinace,

jsme děti ztracené generace.