Co bych chtěla...

Počítám hodiny
a dny se krátí,
kdy už se ke mně
má láska vrátí?

Dny už se krátí,
venku se stmívá
a moje srdce
pochyby mívá.

Pochyby, pláč, zmatek i smutek,
proč je tak těžké
sen změnit v skutek?

Budoucnost nejistá,
mou duši sužuje,
mysl však krásné
představy maluje.

Maluje nádhernou sluneční zář,
maluje mého milého tvář,
maluje slunce, život a rodinu,
maluje každý den a každou hodinu.

Jsem proto snílek, naivní blázen?
Vždyť nechci dům, ani v něm bazén!
Stačí mi láska, stačí mi ON,
pro něhož mé srdce bije jak zvon.

Jako zvon v chrámu,
na louce květ,
je pro mě všechno,
prostě můj svět.

Tak kdy se vrátí?
Kdy už mi přijde?
Bude to dříve,
než slunce zajde?

Snad ano, čekám,
snad ano, toužím,
teď se však pouze jako stín ploužím.

Slzy mi tečou každičký den,
zvolna se rozplývá krásný můj sen.
Smutek se hromadí,
trápení přibývá,
takhle to přece v životě nebývá!

Chtěla bych radost,
chtěla bych štěstí,
chtěla bych lásku svou
a s ním i děti.

Chci toho příliš?
Je to snad moc?
Na duši těžký splín,
temný jak noc.

Opravdu nevím už,
jak z toho ven,
kéž by to všechno byl jenom zlý sen…

Jenom zlý sen…
To bych moc chtěla…