Osobní zpověď

Bývala jsem smutnou dívenkou.

Labutí,

bez perutí.

O věneček přišla jsem

ve dvaceti.

Klukům jsem se začala líbit

až v osumadvaceti.

Dnes táhne mi na třicet.

Možná měla bych pomýšlet na děti.

Jenže po nevydařeném vztahu blbnu,

jak kdyby kolem projel náklaďák plný mládí.

Stala jsem se ženou vampem, co na parketech řádí.

A nevím, zda uhasit v sobě toho probuzeného rebela.

Co chtěla jsem od života,

vždycky jsem věděla.

Bohužel karty rozdal život

a mě se nic moc neptal.

To já byla zoufalec, co pořád jen reptal.

Teď hraju podle nejlepších možností.

Cožpak jsem věděla, že mě láska v sedumadvaceti opustí?

Žiju, raduju se, ale někdy i potají pláču pro nenaplněné sny.

Vždycky mi ke štěstí budeš chybět ty. -

Muž, manžel, přítel a otec malé Natálky nebo Radima.

S láskou...

Tam od dětství, kdy jsem byla labutí,

můj příběh začíná...