Pýcha předchází pád

Odvěký platí mezi lidmi řád,
že pýcha vždy přechází pád,
ač mnohý člověk nechce to přísloví znát,
nakonec fakta holá, vždycky musí brát.

Na počátku všeho bývá touha,
mnohdy ošidná a ne vždy moudrá,
její míru ne každý však chce znát,
životu touží více vzít, než-li dát.

A právě zde nastává to pochybení,
že člověk slabochem je k nenapravení,
čím více docílí, touží ještě dál,
tak jako v pohádce hamižný král.

Své ego a lokty ostré,
je-li nutno, použije třeba posté,
i vůči bližnímu svému,
třeba i bratru rodilému.

Kam až však může bezbřehost jít?
Když lidský tvor zapomněl ctít?
Ctít život a Boží zákony,
tímto přivolává si však jen pohromy.

Pohromy nejenom přírodní,
v převážné míře i osobní,
co rozdmýšek, krádeží a vražd,
rozvodů, nemocí a tvorby kast.

Však platí Boží zákony nadále,
na prostý lid, panstvo i na krále,
každého pohltí a semelou,
všechno pozemské poprávu přeberou.

Seberou všechno a poté naměří,
nehledí, že někdo je král či komoří,
kdo se jim rouhá ten prohloupí,
o dobrý osud se oloupí.

Temnto se člověče rychle oprosti,
svému osudu učiň zadosti,
dokud ti život skýtá ještě čas,
nechej probudit svůj nitra hlas.

Ať on jen v dobrém k tobě promluví,
od zlého nutné důsledky vyvodí,
kéž osvítí tvé lepší já,
by životem tě vedle cesta tvá.

Jak potřebné je každému,
vyvarovat se vážnému problému,
proto je nutné a stálé znát,
že pýcha vždy předchází pád.