Dokonalost je nudná

Sedí, nenuceně, nohy křížem.
S ostatníma podobnýma z kurníku,
si špitají o novém tanečku,
co se po něm hubne kilo za 5 minut.

Mezi větami okusuje mrkev,
nebo takový ten chleba z polystyrenu.

Působí sebevědomě,
snad díky tomu make-upu skoro barvy pleti,
nebo rtům, rudým,
nebo vlasům, žehleným,
nebo náramku, k výročí od bývalého,
nebo kouzelnému amuletu,
ve tvaru růžové kočky.

Slovo předává jen občasně,
snad jen když si hrdlo svlažuje,
pramenitou vodou z jakýchsi hor a končin,
snad tam jak je ta křišťálová studánka
a ten les, hluboký.

Směju se.
Když se na ni dívám, směju se. Tomu představení, divadlu.
Směju se.
Když se courám domů a vzpomenu si na ni, směju se. Tomu, jak už oklamala i sama sebe a věří vlastním lžím.
Směju se.
Když píšu svou poslední prvotinu, směju se. Světu, lidem a jejich absurdnosti.
Směju se.
Když usínám, směju se. Její nekonečnou touhou po dokonalosti.
Napadne mě:"Dokonalost je tak nudná"
Podepřu to pár argumenty, přikyvuju si, pochválím se za tu větu,
usínám.

-------------------------------------------

Na internetě, druhý den, vidím hromadu těch fotek,
jak je tam lidi dávají, aby jim ostatní záviděli jejich život.

Když jsem se včera smál,
ona zrovna nenápadně, na parketě,
pronikala do očí a myslí a snů,
krásných, upravených, voňavých mužů.

A když jsem se obdivoval,
svojí Větě,
seděla u stolu
v kole těch nejhezčích, nejvtipnějších, nejpřátelštějších lidí světa
a vůbec to nevypadalo nudně.

A jak sem zrovna usínal,
sám,
šeptal jí nějakej narcis do ouška,
cosi ohromně chytrého až vzrušujícího.

---------------------------------------------

Další pátek
jsem si oblékl své pruhované sako,
černobílé,
porovnal vlasy,
postříkal se jakýmsi zázračným sprejem,
omamným, ženypřitahujícím,
nasadil masku dnešního, se sebou spokojeného člověka,
a vyrazil jsem.

Přímo tam, k ní, k nim.

A tam jsem se bavil a pil a flirtoval a vtipkoval a výskal a zpíval,
prý tančil a líbal a zářil.
A druhý den jsem byl na těch fotkách,
co nikdy nechápu, kde se vzaly,
a kdo je vždycky pořizuje,
a proč.

Na všech fotkách jsem byl veselý, šťastný, usměvavý.
Jenom na jedné, poslední, jsem vypadal zklamaný, prázdný, smutný.

To jsem si asi zrovna někde nechal svoji masku,
a když se tak dívám kolem sebe,
asi jsem si ji vůbec nepřinesl domů.

Musím se tam vydat zpátky, ji hledat,
snad tam někde ještě bude,
snad mi ji nikdo neukrad,
bez ní, bych zase trávil večer sám,
protože takových jako já není,
a když přece, tak je stejně nepoznám,
přes jejich masky
a oni přes tu moji
nepoznají mě.

Musím se tam vydat zpátky, ji hledat,
snad tam někde ještě bude,
snad mi ji nikdo neukrad,
bez ní, bych zase trávil večer sám,
nad prázdným papírem,
a s tužkou v ruce
bych vyhlížel múzu z okna.