Hypnogen

Noc se zdá býti

jak metaforický sen

Všechno září a svítí,

je to skoro jako... den

a za to může...

ten pán kulatý...

a za to může ten pan Hypnogen.

Dává mi hlasy, dává mi cit
a já nevím jestli je lepší snít nebo bdít,
protože tajemné bytosti
mne nakládají na vozík
a tahajíc mne chodbami
mluví jedna přes druhou
a já nevím jestli to je POUHOU náhodou,
avšak smějí se
a chodba utíká za námi
neustále hraje
všemi možnými barvami
a já se zavrtávám do empatických vizí
a je to vlastně hřích, že tím víc jsem si cizí
Bytosti o mne mluví, škádlí mne a MAZLÍ SE SE MNOU
nyní projíždíme katedrálou

pokračujem sametovou oblohou

Ovíváme se nekonečnou něhou,

a oni na nás nemohou.
Všechno se třpytí, formelínově leskne
a z dálky vyje nejvyšší bytost teskně,
Snaží se přijít, na to co mi je,
Proč svět nevnímám prostě tak jak je
a jen ho prožívám
pod látkami všech druhů
a bytost stále vyje a vnímavě už ví

že já jsem pouhý posel

všech lékových bohů.