Naděje je nebezpečná věc

Přichází a odchází,
Otázky nekladou.
Před očima mizí,
Zanechávající trpkost a bolestnou touhu.

Ten, kdo si připustí,
Že naději se věřit dá.
Všimne si těch malých lží,
co kolem sebe má.

Měla jsem věřit,
Když šeptals: „Naděje je nebezpečná věc.“

Upírala jsem oči k nebi
A skrz závoj hvězd jsem věřila, že bude líp.
A teď dívám se k zemi,
Nohou maluji kroužky a vůbec nevím.

Vždy s úsměvem na tváři,
Chtěla jsem rozsvítit tenhle svět.
Teď slzy zasychají mi na líci,
Protože chápu pravdivost tvých vět.

Měla jsem věřit,
Když šeptals: „Naděje je nebezpečná věc.“

Doufala jsem, že všechno dobré,
Vracet se mi bude.
Že poznám něco neznámé,
A vše bude jiné.

Nelituji svých slov a ani činů.
I když tu bolest jsem si mohla dávno ušetřit.
Vím, že je konec těch krásných dnů,
Ale vzpomínky zničit nedokážu a ani nechci.

Měla jsem věřit,
Když šeptals: „Naděje je nebezpečná věc.“

Vlastně ani nevím, co je nahoře a co dole.
Mám spoustu odpovědí, ale neznám otázky.
Cítím se tak prázdná jako dlouho ne.
Ale nejhorší je, že stále věřím.

Snažím se Tě pochopit,
Snažím se Ti ulehčit,
Ale nechci Tě ztratit.
Už Ti nechci ublížit.

Měla jsem věřit,
Když šeptals: „Naděje je nebezpečná věc.“

Podobá se to začarovanému kruhu,
A my tvoříme přímku, která ho dělí.
Ale i když se pohneme,
Jsme stále stejně daleko.

Oba víme, že je načase jít dál.
Jen nechci zpřetrhat ta křehká pouta,
Co spojují nás.
Jen mě prosím nezkoušej odhánět,
Protože to, co pro mě znamenáš,
nezměníš.
Mám Tě ráda, to Ty víš,
I když je mi jasné, že Ty víc.

Teď už věřím,
Když šeptals: „Naděje je nebezpečná věc.“