Podivný šedivý den

PODIVNÝ ŠEDIVÝ DEN

Podivný šedivý den,
nálada na bodu mrazu,
kolem se potácejí postavy bez tváří...
Jestli kdes slunce zazáří
je to zázrak...
Ten nemohu čekat
a proto také není kam spěchat...
Do té beztvaré hmoty
nechce se mi vplout,
tiše ležím na lůžku
a nemohu se hnout...
Proč jít dál?
Chtěl bych mít kam jít
a pro co žít,
však neustále v bahno tlačen
už málo mám sil
aspoň nadechnout se,
jsem potem zmáčen...
Kdes možná svitla trocha naděje,
že šedivý svět
opět dostane barvy trochu,
okřeje...
Mám tomu věřit,
že najde se někdo,
kdo s šedí se chce měřit?
Snad...
Možná i vstanu,
můj svět však zatím není
ani černobílý...