Na konci týdne a obdiv ošacení

Život ve společnosti je jako kolbiště,
od dětství nejsem příznivcem nepokojů,
raději zavřu oči, zhluboka dýši,
věříc, že mohu být očištěn,
osvobozen od těla, jako mniši.

Ve dnech pracovního klidu
jen velmi nerad opouštím byt,
mou tvář obrůstá strniště,
ostych dávno zdolal puzení i cit...

Takto uvězněn do neprostupných stěn,
nevidouce kolem sebe sošných žen,
izolován v polosedu, beze slova,
obávám se příchodu pracovního dne.

Pracovních povinností – mi neznámých lidí.

Jenomže k nim neodmyslitelně patří
a tyto siluety vskutku rád vidím,
upravené dámy v kalhotových kostýmech.

Něco mi v nitru napovídá
„Tuto příležitost nevynech!“
Je úchvatný pohled
a mimořádně láká
na dokonale padnoucí saka...

Na miskách vah nestřídmost
a přístup mniší,
oděv žen přiléhavý
mou představivost jitří,
činí bohatším život můj,
který je často myší,
co je mi po života kolbišti,
svět patří bystrým!

Toužím po ženách
v business casual,
proto se velmi těším na pozítří!