Zmatená

V tom neznámu plném nejistoty
oblékám se do nahoty.
Nestane se snad
zas nějaký zkrat?
...jako tolikrát...
A tak se zase svlékám do šatů
a jdu ... nejdu, kam?
Kam unikám,
když i tak zanikám?
Do neznámého pronikám
a vede to ...do nikam.
Loďky si nazouvám,
zůstávám ale odplouvám.
V temném světle
vybledlou tmu nalézám,
děsím a to ji nehledám.
Oblékám se do nahoty
a hledím... kdo vlastně jsi ty?
Skrývám se za závěsem,
tys jak kamením ověšen.
Svou lehkostí se vznášíš,
co mám v hrudi mi mi odnášíš.
A tak se svlékám do obleku,
utíkám, ale bez úprku.
Hlavu si zakrývám obnaženým kapradím
a běžím proti všem tvým zdím.
Ach ta místnost plná temna
osvětluje moje ramena jemná.
Odkrývá mé strachy z hlouby.
Kdo je uzří, ten je jen prohloubí.
Zahalte mne, odkryjte,
do mých ran však neryjte...
Seberte mne a mé tělo zničte,
vyjměte a povyšte, co v něm bylo čisté.