Pocity v noci

Sedíš v koutě, sama na sebe se díváš,

nejde to zastavit, ve stavu úzkosti bezmocně se kýváš.

Zahalena černým plátnem, obklopena nocí,

tvá mysl, plní se bezmocí…

 

Kořínky vlasů, co na hlavě máš,

pomalu umírají a ty upadáš.

Země pod tebou, pomalu slábne,

trhlina v zemi, k sobě tě táhne.

Táhne tě do díry, kterou ti stvořila,

chce tě zabít, proto se zrodila.

Sešla jsi z cesty, jsi bezmocná,

cítí svou šanci a té se chopila…

 

V zrcadle vidíš někoho jiného,

jde z něj hrůza, bojíš se ho.

Do očí se mu nedíváš, na to jsi slabá,

cítíš, jak krvácíš, tekutina na zem padá.

Padá z tvých očí, padá z tvých řas,

,,vzdej to, přišel tvůj čas…!“

 

Tahle myšlenka co ti křídla sváže,

starý kněz, co o smrti káže.

Sedící tiše, vhlíží do davu,

a její myšlenka, ,,koho si dnes vyberu?“

Rukou se napřahuje, kosu v ní má,

„jedna z obětí, bude dnes má!‘‘

Budeš to ty? Nebo někdo jiný?

Oběť jako oběť, co se na tom změní?

 

Hlas v tvojí hlavě, zase tě straší,

nehty na rukou pomalu tě opouští.

Mysl ve tvé mysli, začíná se točit,

roztáčí ruletu a ty chceš skočit…

 

Do studny jasné, plavat až na dno,

a ze dna vyzvednout to usazené bahno.

Bahno černé, jako tvoje duše,

nervozitou tě celé tvé tělo kouše…

 

Zahleděna do sebe, díváš se do svých očí,

slyšíš, jak bestie na tebe křičí.

Křičí na tebe, chtějí ti nahnat strach,

oni však netuší, že se nechceš vzdát…

 

Chceš bojovat, za to, co ti není cizí,

za svoji víru a mysl ryzí.

Shromažďují se okolo tebe,

a ty cítíš cizí tep na svém těle.

Pomalu tepe s lehkostí vánku,

pot na tvém těle už má na kahánku.

Nechce tě opustit – smůlu má,

chvíli na to, na zemi umírá.

Rozdrcen o beton, rozprášen po okolí,

a  ty bestie to všechno vidí.

Tělem svým, vnímáš jejich dech,

cítíš ledové pohlazení na zádech…

 

Záblesk světla, ve dveřích kdosi stojí,

ptá se tě, jestli máš dost, jestli ti to za to stojí?

Našeptává ti, ať se vzdáš,

ale ty jeho nabídku nepřijímáš.

Díváš se mu do očí, do kterých nevidíš,

jeho kápě ti v tom brání, stíní jim.

Chtěla bys mu odpovědět, ale nevíš jak,

ta křeč ve tvém těle, to je tvůj strach…

 

Marně se snažíš volat o pomoc,

tvé hlasivky ti už popřáli dobrou noc.

Nezmůžou se už na víc, než o lehký závan hlasu,

nepřekřičí tu halucinaci děsu…

 

Díváš se na předměty, které si ve dne znala,

v noci je tma – všechno je jinak.

Ty už je nepoznáváš a oni tě neznají,

hrůzou svou do kouta tě zahnali.

Sedíš v koutě, na sebe sama se díváš,

ve stavu úzkosti bezmocně se kýváš.

Začarovaný kruh, tak se mi zdá,

ale tím to nekončí, noc teprve začíná…