Sama doma

Sama tu sedím, únavou zavírám oči

a v tu chvíli se vedle mě mihne cosi.

Kolem mě začali padat věci,

květiny spadli, zbyla z nich rozsypaná hlína a z květináčů střepy.

Cítím průvan větru,

od černé silulety jsem snad jen půl metru.

Za mnou, otáčím se, nic tam není,

v okně už nevidím světlo denní.

Po podlaze to pořád cupitá,

lehkou vahou na zem dopadá.

Vyskočí na stůl, začne mňkoukat,

je to moje kočka, pomalu se k ní se židlí začnu šoupat.

Hladím si ji, už přede,

říkám jí : "Už se nebojím, už né tebe."