Anotace: nevím, co by se k tomu dalo dodat...
Procházíme kolem sebe bez zastavení,
Míjíme se beze slova,
Je tohle náš současný stav? Nebo snad není?
Vnímáme se? Ne… zas a znova.
Mateřská láska?
Kdy? a co? se mezi námi vlastně stalo,
Přestaly jsme se zajímat
O city, život… není toho zrovna málo.
Naši lásku vidět umírat
Mi rve srdce.
Možná už je moc pozdě vrátit to zpátky,
Jako dřív být přátelé,
Zas spolu mluvit, ne pláč a žádné hádky,
Už napořád veselé.
Naslouchat si.
Ale píšu ti a roním němé slzy,
Snažím se říct, co bych chtěla,
Říct, jak tě mám ráda, a že mě moc mrzí,
Že nejsem dobrá, jak bych měla.
Maminko moje.
vztah matka a dcera je prý jeden z nejtěžších...je velké umění být si spolu přítelkyněmi, taky to tak nemám, škoda pro obě strany? kdo ví..celý život jsem si říkala, proč nejsem tak dobrá, abych si zasloužila pochvalu,to není mnou, ale matkou...mám dva syny a chválím je... kudy chodím, tobě púřeju úsměv na tváři a netrap se...posílám pohlazení...jsem sice neznámá a cizí,ale to snad nevadí..
02.04.2014 18:25:50 | básněnka
Nelíbí se mi toooo,poslala jsi jí ji? Nikdy není pozdě :)
02.04.2014 15:31:23 | SmallGeorge
Neposlala, protože jsme to nakonec zvládly... nebylo to jednoduché, ale už je dobře...
02.04.2014 19:45:16 | Ravensberg
To nic nemění na faktu, že by bylo dobré sdělit tou básní Tvé pocity, aby o tom věděla, jak Ti bylo, možná by to i ocenila, ale i kdyby neocenila, alespoň si to přečte a to stačí.
02.04.2014 19:47:26 | SmallGeorge