V loukotích...
V loukotích...
Byla tak děsivě bosá vínem
a přesto
po loukotích jejího světla tančily jiskry
z jižního svahu
připomínaly prudce podsadité myšlenky
paprsek v kuši
umírání zítřků
ohřebenou kobylu
a nebo šaškovskou čepici
s odřenými rolničkami
je asi směšné připevnit ocasy
rozprchlému hejnu rybek
a já nechci být zimomřivě
mřivá...
po ruptuře
Komentáře (5)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Krásná báseň skrývající v sobě sílu těžkého, železitého vína barvy zasychající krve. Nevím proč, ale při jejím čtení jsem zahlédla divokou markytánku. Měla v sobě úplně všechno. Omámená tím silným vínem, ale jen trochu, protože ona snese opravdu mnoho, v očích jiskry válečných ohňů, v klíně úrodnost jižních svahů, na rtech ostré a pádné myšlenky a ve váčku, co se jí houpá u pasu, mezi naspořenými mincemi, ukrytou odřenou rolničku, jako vzpomínku na jednoho blázna. S nestálostí hejna rybek, kterým nikdo nepřipevní ocas poddanství, s žárem života i za chladných nocí světem táhne dál, kde je jí třeba. ST :O)
06.04.2014 12:15:33 | Tichá meluzína
Tak se usmívám, milá meluzíno, kdypak jsi se dívala na můj obrázek? ;-)
06.04.2014 13:33:56 | básněnka
Tvoje stromořadí jsem zahlédla, ale fantazie s markytánkou byla nějak silnější. Já za to fakt nemůžu. Ale když to přijde nevidím nic jiného. Jako býk muletu. :OD
06.04.2014 14:28:51 | Tichá meluzína
Ruptura se zašije a na zahřátí stačí kapka alkoholu nebo kávy...
05.04.2014 13:07:19 | iluzionistka
Díky za zdravý názor:-), i když zašívání není moje hobby, v tomto případaku je to nutné:-)
06.04.2014 10:20:20 | básněnka